Bez světla není naděje by Arenda

12. dubna 2008 v 23:21 | Arenda |  Bez světla není naděje - pokročilí
Arendina jednorázovka...

"Pozor! Za tebou!" zakřičel Nevil, ale to už dívku popadl smrtijed a přemístil se s ní pryč.
***
"Nevile, musíš nám říct, co přesně se stalo. Viděl jsi, jak ji unesli, ne?"
Kluk tiše zavzlykal. "Nevím přesně. Zasáhl ji nějaký červený paprsek a ona se zhroutila. Potom k ní přiklekl nějaký smrtijed, myslím, že to byl Lucius Malfoy, protože mu zpod masky vykukovaly platinově blonďaté vlasy, popadl ji za ruku a přemístil se s ní pryč."
Černovlasý brýlatý kluk se zhroutil na židli a dal si hlavu do dlaní.
"To bude dobré, Harry. To bude dobré." Remus mu položil ruku na rameno, ale i on měl ve tváři zasmušilý výraz.
"Harry, hlavu vzhůru, zachráníme ji, neboj." Přiklekla k němu dívka a váhavě ho objala.
***
"Pane." Poklekl Lucius Malfoy před Voldemortem.
"Máte to?" zajímalo Voldemorta.
"Pane, byli tam lidé z Fénixova řádu a bystrozoři, snažili jsme se, pane," vymlouval se klečící smrtijed.
"Mám to chápat tak, že jste nesplnili úkol, Luciusi?" Zvýšil hlas Voldemort
"Více méně ano, pane, ale chytili jsme někoho, kdo nás k té věci může dostat." Snažil se zachránit situaci Lucius.
"Nejen, že jste nesplnili úkol, ale ještě jste mi se přitáhli zajatce, když to máte zakázané!" začal už opravdu řvát Voldemort.
"Crucio." Snažil se vybít si vztek na nebohém smrtijedovi. Po pár minutách toho nechal.
"Koho jsi mi sem tedy přivedl, Luciusi?" zajímal se ostrým hlasem.
"Přiveďte ji," rozkázal dvěma mladým smrtijedům. Oba na chvilku zmizli z trůnního sálu, aby přitáhli vzpouzející se dívku v okovech.
"Ji? Uvědomujete si vůbec kdo to je?!" Začal nanovo řvát Voldemort, jakmile ji poznal.
"Mohla by nám být velmi užitečná, pane," řekl Lucius a poklonil se svému mistrovi.
"Odveďte ji do cely," přikázal krutým hlasem Pán zla a vyšel ze sálu.
Dívka se s úlekem probrala a zmateně se rozhlédla okolo sebe. Když spatřila všude kolem postávat smrtijedy, v očích se jí objevil děs.
Někdo ji popadl za paži a táhl ji dlouhou špinavou chodbou až na její konec, kde byla hluboká a slizká díra. Bez jediného slova ji tam smrtijed hodil a odešel pryč.
Dívka dopadla na tvrdou zem a bolestí se nemohla ani hnout. Bylo jí jasné, že bude mít modřiny a možná něco naraženého.
Najednou spatřila okolo sebe několik krys. Zorničky se jí rozšířily děsem. Nesnášela je. Měla z nich panickou hrůzu. Snažila se od nich odsunout co nejdál, ale byly všude.
"Jídlo, zrádkyně!" zavolal zezhora někdo a shodil jí dolů kus starého, tvrdého a plesnivého chleba.
"Tohle mám jako jíst?" zeptala se sama sebe tiše. Nakonec to od sebe jen odsunula a snědly to krysy.
Takhle to chodilo několik dní. Několik dní bez toho, aby ji předvedli před Voldemorta. Děsila se toho. Vědala, že ten okamžik se blíží.
Nevěděla, jak dlouho už v té kobce byla. Možná jen týden, možná měsíc, čas utíkal příliš zkresleně. Zrovna podřimovala, když se otevřeli skryté dveře. Vstoupili dva smrtijedi, ten první do ní kopl až zaskučela bolestí.
"Chce tě vidět pán zla, ty malá proradná svině." Odplivl si, když se spolu se svým kolegou natáhl po jejích pažích, aby ji mohli odtáhnout do trůnního sálu.
Nechala se, neměla sílu se s nimi prát. Táhli ji studenými chodbami podzemního hradu, po stěnách byli připevněny louče, což dodávalo celému místu ještě hrůznější atmosféru. Došli až k trůnnímu sálu, kde se smrtijedi ale nezastavili. Pouze kývli na své druhy hlídající dveře a prošli dál.
Poprvé se mohla pořádně porozhlédnout po sále, který ostatně vypadal jako zbytek hradu: stěny z vlhkého kamene, nikde žádná okna ani nábytek, po stěnách stále stejné louče jako ve zbytku chodeb, jenže tady nehořeli. Světlo poskytovali svíčky na masivním lustru. V čele celého tohoto sálu stál na vyvýšeném stupni trůn z černého mramoru. Na něm muž v hedvábném hábitu zjevem připomínající hada.
"Ale podívejme, kdo se nás to rozhodl poctít svou návštěvou," začal ironicky Voldemort.
"Nedobrovolnou," podotkla dívka s hrdě zvednutou hlavou a probodávala ho pohledem.
"Mlč," zasyčel Pán zla a prudce vstal ze svého trůnu. "Co s tebou jen uděláme? Máme času dost, můžeme si jen tak pohrát, co říkáš?" říkal Voldemort chladným hlasem.
"A co takhle mě pustit?" zeptala se dívka a pokusila se zvednou na nohy.
"To by se mi nehodila. Má tě rád. Takhle ho můžeme psychicky mučit. A nikdo ti nedovolil, abys promluvila. Crucio!"
Dívka se začala na zemi zmítat v křečích a hlasitě ječet. Když Voldemort viděl, že už je na pokraji svých sil, zavolal smrtijedy stojící přede dveřmi, aby ji dotáhli zpět do její kobky.
***
"Už je to týden! Nemůžeme tady jen tak nečině sedět! Musíme ji zachránit!" ječel vztekle Harry vysedávající na Grimmauldově náměstí.
"Harry, uklidni se. Najdeme ji," řekl klidným hlasem Brumbál vystupujíce z krbu. Za chvíli začínala porada.
"Uklidnit se? Jak se mám uklidnit, když ji unesli? To vážně nejde. Mám ji rád! Chápete to? Rád!"
"Pottere…"
"Nemluvte na mě! Proč ji odtamtud nedostanete, hmmm? Protože jste jen obyčejný zrádce! Jste na jeho straně! Ne na naší! Nechápu, proč vám Brumbál tolik věří!"
"Do toho vám nic…"
"Uklidněte se. Oba." Vstoupil mezi ně Brumbál. Snape se jen naštvaně otočil a šel se posadit na své místo u stolu.
Harry jen něco zavrčel a vydal se pryč z kuchyně. Stejně se porad Řádu nemohl účastnit.
***
Dívka zničeně seděla na dně kobky a okusovala ztvrdlý chleba. Sice se jí to hnusilo, ale něco jíst musela. Napjatě poslouchala, jestli neuslyší nějaké kroky, které by jí potom dovedly za Voldemortem. Neustále ji mučil. V takovémtu duchu proběhl už týden, dva týdny nebo dokonce měsíc či víc? Nepočítala to. Za celou dobu, co je zde neviděla žádné slueční světlo, takže se jí čas špatně určoval.
***
Slyšela kroky, vyděšeně se podívala na dveře své kobky, které se vzápětí rychle otevřely. Setkala se s temným pohledem profesora lektvarů. Chtěla něco říct, ale zarazil ji.
"Mlčte nemám moc času, tady máte čistou vodu a něco k jídlu, víc vám pomoci zatím nemohu," promluvil tiše.
"Děkuji," zašeptala a sledovala, jak odchází, ještě chvíli poslouchala jeho vzdalující se kroky, než se konečně pustila do jídla.
***
Vzpomínala. Na Rona, Nevila, Lenku a na Harryho. Tolik by ho chtěla vidět. Chyběli jí všichni, ale on nejvíc. Pomalu v tmavé kobce ztrácela naději. Byla tak zahloubaná do svých myšlenek, že si nevšimla příchodu dvou smrtijedů. Jejich přítomnost si uvědomila až když ucítila bolest.
"Vstávej," poručil jeden z nich. Poslechla. Zase ji vlekli tmavou chodbou, aby jí mohli předhodit svému pánovi. Znovu seděla na podlaze a nevzdávala se své hrdosti.
"Takže se stále odmítáš vzdát?" Ohodnotil její chování Voldemort.
"Nemám důvod se ti vzdávat," odsekla.
"Ach ta vzdorovitost. Pověz, co vás drží nad vodou?" Ušklíbl se Voldemort.
"Vidina světla," odpověděla dívka.
"Světla?" Voldemort vypadal pobaveně a na tváři se mu usadil úšklebek.
"Ano. Bez světla není naděje," zašeptala a vzdorovitě mu hleděla do očí.
"Ty bláhová! Vážně věříš ve vaše vítězství?" Trůním sálem se rozlehl chladný a pohrdáním naplněný smích.
"Ano, věřím. A my také vyhrajeme."
"Jsi naivní. Moc naivní. Nemáte proti nám šanci. Jen se na to podívej. Řady mých smrtijedů se obrovským tempem rozšiřují a na své straně máte mnoho zrádců."
"Myslíš, že vy ne? Že ty je tady nemáš?"
"Snad nemáš na mysli Severuse. On je na naší straně."
"Jo? A proč mi to tady povídáš?" Dívka začínala mít neblahé tušení, že tohle je její poslední den zde. Že už nikdy neuvidí své přátele a svou tajnou lásku. Ale rozhodla se, že se jen tak nevzdá. Vždyť přeci bez světla není naděje.
"Ale kde tu to světlo mám vzít, abych měla naději?" ptala se sama sebe v duchu, ale rozhodla se chmurné myšlenky zahodit.
"Než tě zabiji, tak se tady trochu pobavíme, ne? Crucio!"
Dívka se svíjela v obrovských křečích po zemi, ale nekřičela. Jen chroptěla. Hlasivky jí už téměř dosloužily.
"To ne-neznáš nic jiného?" zeptala se a namáhavě oddechovala.
"Ale ano, sleduj." Dívka pod náporem kouzla přeletěla sál a svezla se po chladném kameni. Zůstala na všech čtyřech a vykašlávala krev. Tohle opravdu nemůže dlouho vydržet.
Ne, nemůže se nechat unášet beznadějí, musí bojovat.
S vypětím posledních sil se namáhavě postavila na nohy, hrdě zvedla hlavu a zabodla svůj pohled do přibližujícího se Voldemorta s ohnivým bičem v ruce.
První rána ji srazila na kolena až zasyčela bolestí.
Druhou ránu očekávala, ale přesto jí pallčivá bolest vehnala slzy do očí.
Dopadla třetí rána. Na povrch se vydral její sípavý výkřik.
Čtvrtá rána. Bolest byla čím dál tím horší.
Pátá rána. Cítila, jak jí proudy krve stékají po zádech.
"Už máš dost?" zeptal se s úšklebkem.
"Já si nikdy nevzdám." dostala ze sebe.
"Ano, to vím. Byla tu s tebou zábava, škoda že už je konec, pozdravuj ostatní. AVADA KEDAVRA!" Mrtvé tělo dívky se zhroutilo k zemi.
",Možná jsi měla pravdu ber světla není naděje, ale jak pro koho." Doprovázen chladným smíchem odcházel z trůnního sálu.
A tak v tmavém, podzemním sálu, kde se světlo svíček odráželo od vlhkých, kamenných stěn, zůstalo v tratolišti krve vytékající z otevřených ran jen mrtvé tělo mladé Hermiony Grangerové, která si ani pár chvil před smrtí nevzdala víry v naději.
KRITIKA:

Abigail:

Takže, líbila se mi Hermionina víra, vlastně jsem v tom, jak pevně věřila, našla skutečnou Hermionu, což hodnotím určitě pozitivně, ale musím přiznat, že jsem si celou dobu myslela, že jde o Ginny. S tou tajnou lásku a těmi narážkami by to na ni přesně sedělo, a možná by se mi tam i víc líbila. Celou dobu jsem myslela, že je to Ginny. Co mi trochu nesedělo, byly charaktery ostatních postav. Možná ani ne charaktery jako chování. Čekala bych víc akce ze strany Řádu, Voldemort na začátku byl taky zvláštní. Čekala bych, že z Hermiony bude mít větší radost a ten konec, jak se s ní klidně vybavoval, ani jsem nezaznamenala, že by se z ní pokusil něco vytáhnout.
K té slohové a gramatické stránce textu - chtělo by to po sobě ještě přečíst, dát si pozor na překlepy, našla jsem i asi dvě hrubky,klasicky pozor na přímou řeč a Neville se píše takhle!
Konečný ortel: Ne

Andy:

Někdy ty překlepy bušily do očí a kazilo to celkový dojem. Určitě tam byl nápad, ale já jsem celkem zarytý zastánce zachování párů, pokud mě příběh opravdu nevtáhne. Cože se tady bohužel nestalo. Celou dobu jsem čekala Ginny, i když jsem pak začínala mít tušení... líbila se mi její víra. Jinak bych asi překopala pár charakterů.
Konečný ortel: Ne

Enny:

+ Mno, asi ten nápad. Hermionina naděje a vzdor do poslední chvíle. Pomoc Snapea... toho bych taky využila více.
- Překlepy, velká písmena, jména, opakování slov! Povahy a jednání některých postav. Voldy že by nebyl nadšený kvůli tomu, že mu Malfoy dovedl nejlepší kamarádku Harryho? Pochybuji. Ten by to naopak využil. Chtělo by to více rozpracovat. Řád se mi zde zdál... neaktivní. Myslela jsem že to bude Ginn.
Konečný ortel: Ne

Essylt:

+ Hezky jsi to pojala a líbilo se mi popsání Hermioniných pocitů a myšlenek.
- Neseděl mi Voldemort, ani trochu... byl až příliš zastrčený a nudný. Řád taky. Obojího by se dalo dobře využít.
Láska Harryho a Hermiony? Ne, děkuji. Netvrdím, že z pairingu Harry/Ginny jsem odvázaná, ale Hermiona patří k Ronovi.
Konečný ortel: Ne

Idril:

+ gramaticky správně, ty hvězdičky mě fascinují, konečně někoho napadlo to rozdělit (různé časy, místa atd. tak, aby se v tom člověk pořádně vyznal). Líbilo se mi jak Hermiona věřila tomu svému světlu...
- Na konci máš ber místo bez… to jen takové malinké upozornění. Jinak mě ten příběh upřímně nějak nefascinoval.
Konečný ortel: Ne

CELKOVÝ ORTEL: NE

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama