Bez světla není naděje by Arieva

12. dubna 2008 v 23:21 | Arieva |  Bez světla není naděje - pokročilí
Soutěžní jednorázoka autorky jménem Arieva...

Nemine den, kdy by Harry netruchlil nad náhlou a krutou smrtí svého kmotra Siriuse Blacka. Dny se mu brzy začaly zdát delší a noci kratší. Ať už spí nebo bdí, neustále mu před očima probíhají chvíle, jež se Siriusem prožil. Ty jsou však náhle nahrazeny jeho smrtí a Harry znovu cítí tu strašlivou bolest nad ztrátou jednoho z posledních z jeho rodiny. Nejhorší je však na tom ten odporný smích, znějící mu po celou dobu v uších.
"Tak už DOST!!" zakřičel Harry, když se pokoušel utišit nebo alespoň ignorovat ty hlasy, obviňující ho z hříchů, které nespáchal.
Teď, více než kdy jindy, slýchával Cedrika, který ho s nenávistí obviňoval ze své smrti, ačkoli sám věděl, že proti tomu ve skutečnosti nemohl nic udělat. Později pak ve snech i mimo ně vídával své rodiče a Siriuse. Zprvu byl opravdu rád, že dostal možnost je znovu vidět, mluvit s nimi, ale po několika takových zkušenostech mu to jako výhra zrovna nepřišlo.
Ve snech ho noc co noc navštěvovali všichni, kteří ho opustili. Noc co noc se k němu vraceli a opovržlivě na něj shlíželi, jako by snad jejich smrt byla Harryho chyba. Jenže čím častěji to Harry slyšel, tím více tomu začínal věřit.
"Už na to nemám sílu. Nechte mě už na pokoji. Nechte mě umřít..." šeptal Harry zoufale se slzami v očích. Bylo zjevné, že byl na pokraji nervového zhroucení.
Po několika dnech beze spánku se tělo automaticky začínalo dožadovat odpočinku, ale Harry stále odporoval. Bál se toho, co by viděl, kdyby usnul. Co by slyšel, kdyby se opět přesunul na místo, kde ztratil jednoho ze svých blízkých. Co by cítil, kdyby se na něj sesypaly jejich nenávistná slova. Děsil se jen pomyšlení, že by zavřel oči a vše by začalo nanovo.
"Nesmím usnout. Nesnesu už více jejich zloby a to utrpení ze ztráty těch, které jsem miloval. Musím se spánku ubránit za každou cenu," mumlal Harry, kývajíc se zepředu dozadu s nepřítomným výrazem ve tváři.
Naneštěstí mu jeho předsevzetí nevydrželo tak dlouho, jak by si přál a po pár minutách už spal neklidným spánkem.
Harry se ocitl v jemu velmi povědomém pokoji s osobou, stojící k němu zády.
"Harry, zlatíčko. Teď půjdeš pěkně spinkat a zítra spolu půjdeme za strýčkem Siriem, ano?" řekla osoba milým hlasem a otočila se, odhalujíc dítě ve svém náručí.
"Mami!" vyhrkl 'starší Harry' šťastně a chtěl ji obejmout, ruce mu však postavou propluly, proto jen stál opodál. Už její přítomnost ho uklidňovala. Cítil, že tak to má být.
"Je tady! Lily, vezmi Harryho a uteč! Pokusím se ho chvíli zdržet!" zaznělo z nižšího patra.
Harryho matka neváhala ani chvíli, opatrně zvedla malého Harryho do náruče a chystala se k odchodu, když vtom se zničehonic rozletěly dveře do pokoje a v nich stanul Voldemort ve vší své odpornosti. V tehdejší i této době postrach nemála kouzelníků.
"Dej mi to dítě a možná tě ušetřím," sykl Voldemort a natáhl k ní ruku.
Lily si Harryho přitáhla ještě blíž a zakroutila hlavou.
"Nikdy se svého syna nevzdám. Jestli ho chceš, budeš muset zabít nejdřív mě!" prohlásila pevně Lily a sevřela svého syna v náručí.
"Tak tohle přání ti milerád splním," zasmál se chladně a líně vyřkl ona dvě smrtelná slova: "Avada Kedavra!"
"Ne, mami!" vykřikl 'starší Harry' a vrhl se k nehybnému tělu své matky. Vtom uslyšel ten nechutně pronikavý a chladný smích Voldemorta, který byl očividně nadmíru spokojen sám sebou. Harry se s nenávistí v očích podíval na svého nepřítele a v duchu mu slíbil krvavou pomstu.
"Proč jsi mi to udělal? Jsem tvá matka, tvá krev!" úpěl duch jeho sotva před chvílí zavražděné matky. Harry se s otázkou na rtech a slzami v očích otočil jejím směrem.
"Všechno je to tvá chyba, to tys nás zabil. Nemůžu uvěřit, že jsem zplodila něco tak krutého. Nikdy ti to neodpustím! Nikdy, rozumíš? NENÁVIDÍM TĚ!" její slova se Harrymu zařezávala do srdce jak oostré dýky.
"Já jsem to neudělal. Já to přece nebyl! To Voldemort vás zabil, ne já," vzlykal Harry.
"Nesvaluj vinu na cizí. Kdyby ses nenarodil, nebyl by sem přišel. Je to jen tvá chyba, že jsme teď mrtví! Jen tvá!" křičel na něj duch jeho matky. Ta nenávist, která z ní čišela Harryho mučila víc, než deset Cruciatů najednou.
"Je mi to moc líto, odpusťte mi," snažil se ospravedlnit něco, co nikdy nespáchal a slzy mu tekly proudem z jeho smutných očí.
"JE MI TO LÍTO!" vykřikl do tmy Harry, který byl naprosto vydeptaný.
"Buď zticha, holomku. Normální lidi v tuhle dobu spí!" zazněl domem hlas strýce Vernona. Jenže to teď bylo Harrymu naprosto jedno. Utápěl se v mučivé bolesti, kterou mu způsobila nenávistná slova jeho milované matky. Se strachem v očích se kýval tam a zpět a neustále si mumlal pro sebe.
Nechtěl už znovu usnout a zažít to, co před chvílí s matkou. Strach se mísil se zlobou. Měl vztek na svůj život a na to, že nedokáže nikomu pomoct. Chtěl utéct stejně jako oni, ale měl strach o své přátele. Až do samého svítání přemýšlel nad smrtí. Přemýšlel nad tím, jak by se zbavil svého trápení a té bolesti, která každým dnem sílila. Z pochmurných myšlenek ho vytrhlo až skákání jeho bratránka po schodech a křik strýce.
"Pottere, okamžitě pojď dolů!" křičel strýc Vernon přes celý dům. Harry ho zprvu chtěl ignorovat jako obvykle, pak mu ale došlo, že když se zabaví prací, přijde na jiné myšlenky. S tím se vydal dolů, připraven na jakýkoli úkol.
"POTTERE! KDE SAKRA VĚZÍŠ?!" hulákal dál, naprosto slepý k faktu, že Harry právě vešel do kuchyně.
"Tady jsem, strýčku," ozval se potichu Harry za jeho zády, načež na sebe strhl veškerou pozornost.
"Je mi úplně jedno, proč jsi celé dny zavřený ve svém pokoji nebo proč nás uprostřed noci budíš křikem. Co mi ale jedno není je stav našeho domu. Hned teď začneš s úklidem. Jdi za Petúnií, ta ti dá seznam věcí, které dnes musíš udělat. Tak už běž!" vyjel na něj strýc Vernon, když se neměl k pohybu. Harry si povzdechl a šel se zeptat na své úkoly tety Petúnie.
"No to je taky dost, že se pán uráčil nám s něčím pomoct. To si snad myslíš, že já, Vernon nebo nedej bože chudáček Dudley obstaráme všechen úklid a ty si budeš válet šunky? Tak to tedy ne. Nejdřív utřeš prach v celém domě, pak umyješ koupelnu, odplevelíš a zaliješ záhony, posekáš trávník a natřeš plot. A ne, že tě uvidím se ulívat. Jestli to nedokončíš do oběda, jednoduše nedostaneš najíst. A teď už se pusť do práce!" nařídila mu teta a šla Dudleymu udělat hodně tučnou snídani. Harry bez jediné hlásky vzal prachovku a začal pracovat.
Během několika hodin měl téměř vše hotové, jen vzpomínek na svého milovaného kmotra se nezbavil. Pracoval až do padnutí s takovou vervou, až ho to samotného překvapilo, ale ani to ho nedokázalo odlákat od všech těch pochmurných myšlenek. Když natřel plot, což byla poslední věc na seznamu, uklidil barvu a šel zpět do domu. V kuchyni si vzal připravený chleba s malým plátkem sýra, který s největší pravděpodobností měl představovat jeho oběd a vydal se po schodech nahoru. Vešek do svého pokoje, vyčerpáním padl na postel a aniž by si to uvědomil, začala mu padat víčka.
Tentokrát, když se rozhlédl okolo sebe, uviděl tucty náhrobků. Hned mu bylo jasné, co bude následovat. Najednou se kousek od něj objevil on sám a Cedrik Diggory. Harry moc dobře věděl, že to nedokáže zastavit, proto jen stál a díval se.
"Kde to jsme?" uslyšel sám sebe 'starší Harry', načež Cedrik potřásl hlavou a pomohl mu vstát.
Nadcházející události se seběhly tak rychle, až se to zdálo nemožné. Ani se nenadál a už viděl své mladší já běžet k poháru, aby přenesl své a Cedrikovo tělo. Zavřel oči a myslel si, že už má vše za sebou, jenže to se velmi mýlil.
"Všechno je to tvá chyba. Žil bych, kdybys nebyl tak zatraceně Nebelvírský," ozvalo se mu za zády opovržlivě. Harry se otočil a spatřil Cedrikova ducha. Chtěl něco namítnout, ale Cedrik očividně nehodlal takto skončit. "Prý: ,Zvedneme ho oba najednou.' Taková blbost. Podívej, co se ze mě stalo. Už tolikrát jsi se mu postavil, tak proč jsi to neudělal i tentokrát? Mohl jsem teď být naživu a žít s rodiči. Ale to bys to nesměl být ty. Vsadil jsi můj život vsázku, aby sis mohl zachránit svůj vlastní. Jak jen můžeš být tak sobecký? Víc než to, jak můžou všichni věřit, že jsi hrdina, který zachrání svět? Jsi jen zbabělec a vrah. Vrah, slyšíš?"
Z Cedrikova hlasu úplně čišela jeho nenávist a opovržení vůči Harrymu. Pohrdání celou jeho bytostí bylo znát z každého slova, jež vypustil z úst, a i když ho Harry neměl zrovna v lásce, musel přiznat, že i jeho slova ho dost ranila.
"To není pravda! Chtěl jsem jen, abychom spolu vyhráli za Bradavice. Netušil jsem, co se stane. Kdybych to věděl, nikdy bych ti ten pohár nedovolil zvednout. Nikdy bych neublížil nevinnému člověku! Musíš mi věřit!" vyhrkl Harry, zoufale se snažíc ospravedlnit své jednání.
S omluvou na rtech se Harry probudil. Očima těkal po tmavém pokoji a pokoušel se najít něco, co by ho uklidnilo, jenže nic nenašel. Znovu se začínal propadávat do své deprese, aniž by si uvědomoval, jaké to na něm nechává stopy. Ze strachu usnout probděl další noc.
Bylo vidět, že Harry už je na konci svých sil. Jen zázrak by ho dokázal vrátit do jeho starého života. Byla z něj troska, která ze strachu už nemohla ani spát, natož pak normálně fungovat. Každý den sotva přežíval ve strachu, že znovu usne a uslyší jejich vyčítavé hlasy plné nenávisti, a že tentokrát už to nepřekousne.
Když vtom najednou kolem sebe ucítil závan vzduchu. To by samozřejmě nebylo nic zvláštního, kdyby se náhle potom neobjevilo oslňující světlo. Harry se ani nenamáhal zakrývat si oči. Sotva zvedl ruku, aby si vzal brýle z nočního stolku, jak málo měl energie. Ospale zamžoural do prostoru, kde se před momentem objevilo světlo a to, co uviděl mu vyrazilo dech. Na krátkou chvíli nemohl přijít na jediné slovo, které by mohl říci, když však postava nemizela, dodal si odvahu.
"S-Siriusi?" zachraptěl Harry nejistě, načež postava s úsměvem přikývla.
"Jsem to já, kmotřenče. Zato ty nevypadáš tak, jak si tě pamatuju. Kde je ten Harry, neustále plný radosti a života? A co je to proboha za trosku, která nejspíš kdysi vypadala jako můj oblíbený kmotřenec?" ptal se nevěřícně Sirius, při pohledu na to, co z Harryho zbylo. Ten jen odvrátil zrak a zakroutil hlavou.
"Ten Harry, o kterém mluvíš, zemřel spolu s tebou ten den na ministerstvu," zašeptal, zaujatě sledujíc rýhu v podlaze.
"Tak to teda brzdi, hochu. Ty máš do umírání ještě spoustu času, tak mi tady nevykládej takové věci," napomenul ho Sirius vážně.
"Copak to nechápeš? Byl jsi pro mě otec a přítel. Byl jsi člověk, na kterého jsem se vždy mohl obrátit, ať to bylo cokoli. Byl jsi světlo v mým dnech plných temnoty. Moje naděje, dostat se odtud se zdravým rozumem s někým, komu na mě opravdu záleží. Když jsi zemřel, moje naděje prostě zmizela a já už teď nemám pro co se ráno probouzet," odvětil Harry a podíval se mu zpříma do očí. "Zmizelo světlo a já se topím v temnotě."
Sirius nikdy netušil, že pro něj znamenal tolik. Přece jen ho Harry neznal tak dlouho, aby se na něj tak upnul.
"Harry, vím, že to nerad slyšíš, ale byl jsi předurčen bojovat za světlo. Když to teď vzdáš jen kvůli mně, nebude temnota jen kolem tebe ale obestře celý svět. TY jsi ta naděje, díky které nám svítá na lepší zítřky. Nevzdávej to a buď silný. Ne tak, jak to po tobě požadují ostatní ale tak, abys byl schopný ochránit to, za co stojí bojovat. Bojuj za lásku a vzpomeň si nás, až budeš slavit vítězství. A abys věděl, Lily a James jsou na tebe tak pyšní, jak jen rodiče můžou na svého syna být. Opatruj se, Harry," usmál se Sirius před tím, než zmizel.
"Na světě je spousta dobrých lidí, kteří tě potřebují. A pamatuj, že bez světla není naděje." To bylo to poslední, co od něj Harry slyšel. Po chvíli přemýšlení se pousmál a rozhodl se, že za některé věci opravdu stojí za to bojovat a s tím usnul.
KRITIKA:

Abigail:

Pozor na střídání časů, nepůsobí to hezky, našla jsem pár překlepů a chybějících čárek, ale to zase nebylo až tak vážné. K příběhu - mám připomínku k Harrymu. Přišel mi trochu moc jako troska, ty sny a to pronásledování, bylo to dost silné. Mám pocit, že Harry, ač všichni tvrdí, že neustále fňukal se se svou situací v knize pral dost statečně, ale tady, tady byl opravdu hodně vynervovaný. Zase na druhou stranu musím uznat, že svůj účel to nejspíš splnilo…Ta velká ztráta naděje a potom její opětovné nalezení zapůsobilo. I když, možná bych ten jejich rozhovor na konci, nevím jestli protáhla, ale využila bych toho, že Harry přestal věřit a trochu víc si s tím pohrála.
Konečný ortel:Ne

Andy:

Ta stylistika... ale chválím gramatiku, jen někde pozor na překlepy. Celkově se mi provedení líbilo. Sice na mojí depresivní náladu nic moc. Vím, že jsem blázen, ale líbil se mi ten konec:D Harry jako světlo a naděje... jen bych ten rozhovor možná vzala víc do hloubky.
Konečný ortel: ANO

Enny:

+ Vcelku fajn gramatika. Zvláštní pojetí. Harry a opravdu velké výčitky svědomí. Hezký byl příchod Siriuse, víc bych si s tím pohrála.
- Pár drobných chyb, překlepů a chybějících čárek. Harry se až moc utápěl v depresi, výčitkách a sebeobviňování.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Minimum gramatických chyb.
- Harry je fňukna, ale až taková? Pokud se neplatu, nikdy z něj nebyla dělaná troska a sny, které ho pronásledovaly byly... přehnané, řekla bych.
Co se týče rozhovoru se Siriusem, trochu bych ho protáhla. Chápu, že mělo jít především o efekt, ale když už se mu zjevil, více bych ho využila.
Konečný ortel: Ne

Idril:

+Jupííí, Harry se málem zbláznil, zešílel a ještě umřel na anorexii… tak teď už dost, z toho množství povídek začínám šílet… Pěkně zpracovaná psychologie dospívajícího chlapce, který trpí nemalými výčitkami svědomí.
- psala si, že je to drama. No moc ho tam nevidím spíše bych řekla, že je to… trošinku depresivní. Nevím, každý má na věci jiný úhel pohledu.
Konečný ortel: Ano

CELKOVÝ ORTEL: ANO

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arieva Arieva | 13. dubna 2008 v 9:59 | Reagovat

Idril: to drama bylo spíš pro mě :lol: už jsem z toho začínala šílet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama