Bez světla není naděje by Ewilan

12. dubna 2008 v 23:23 | Ewilan |  Bez světla není naděje - pokročilí
Soutěžní povídka Ewilan...

Nebe pokryl černočerný koberec posetý bezpočty hvězd. Měsíc byl v úplňku a zvědavě nahlížel do oken domů, v nichž se lidé propadali do snů, které jim něžně vlétli do mysli. Noc, se ujala své temné vlády a se zdála být poklidná a tichá. Vítr si pohrával s větvemi stromů nedalekého parčíku a tiše pěl v jejich korunách. Ve chvíli, kdy hodiny na věži dunivě odbily půlnoc, srdce se po dvanácté dotklo zvonu a zhasla pouliční světla, jsem se s trhnutím probudila. Po těle se mi rozléval podivný pocit a zahaloval mě do své moci. V uších mi zněl šelest a měnil se v nejasný šepot hlasů. Zoufale jsem se chytla za hlavu a snažila se myslí onen šum vypudit. Po zádech mi přejel mrazivý chlad, přitížilo u srdce.Otřásla jsem se a snažila se více zabalit do peřiny, která mě doposud tak hřála. Objala se jsem pažemi kolena a opřela si o ně bradu, zachumlaná do deky.
Pohled mi zabloudil k oknu. Měsíční paprsky mi vesele tančily po pokoji a jeden z nich mě laskal po tváři. Slastně jsem přivřela oči a pokoušela se uklidnit. Měla jsem dojem, že ve mně cosi umírá a necínového se rodí. Nebyla jsem si však jistá, co to je.
,,Úplněk! To se dalo čekat!" zavrčela jsem polohlasně a pevně stiskla víčka, snažíc se donutit znovu ke spánku a navázat na onen sen, který se mi před chvílí zdál. Ještě před okamžikem naivně uklidňoval mé zraněné srdce. Krásný naivní sen...
Pousmála jsem se. Teď bylo vše jinak. Osud si snad nepřál, abych byla šťastná. Připadala jsem si jako bych byla v tunelu. V tunelu plném husté temnoty. Sama se svojí bolestí a samotou. Hledala jsem světlo. Jen kousek toho nejniternějšího světýlka a tepla naděje. Tápala jsem hlubokou černotou a zoufale hledala. Snad sebe samu?
- Ale to už se nezmění. Zůstane to tak, jak se stalo. Tak je souzeno -
Pomyslela jsem si a pozorovala měsíční paprsky, které vlétly oknem do mého pokoje a osvětlovaly oranžový koberec. Byla to snad moje chyba? Nevím, nevím, zda jsem způsobila část svého smutku a litování. Bylo to sporné. V kom byla doopravdy chyba? Je vždy na obou stranách, v tom případě i ve mně.
Pomalu a opatrně jsem vstala z postele. Lehce jsem našlapovala, procházela se po pokoji. Pohled mi spočinul na žiletce, kterou jsem po několika tazích mrskla do koše. Najednou jsem k ní cítila odpor a dokonce i k tomu, co jsem provedla. Tohle přeci není řešením. Procházela jsem po pokoji a jako kdybych hledala východisko. Na display mého telefonu svítilo několik zmeškaných hovorů. Jen ať se utápí ve výčitkách. Jen ať probdí celou noc. On začal a já mu tak hloupě naletěla.
Posadila jsem se za toaletní stůl a zamyšleně jsem hleděla na svůj obraz v zrcadle. Vlasy jsem měla rozcuchané, oči oteklé a zarudlé od pláče. Zračil se v nich smutek a zklamání. Pod nimi se černaly temné kruhy, které se mísily se zbytky mé řasenky. Ani jsem se nenamáhala je dát pryč. V ten okamžik mi bylo všechno jedno…ale co teď?
Vstala jsem ze židle a za doprovodu záře luny jsem přešla k pelesti. Čekala, až do ní opět ulehnu a budu spát. Ta tichost prázdnoty a klidu mě lákala do své náruče. Konečně jsem ulehla, zabalila se do deky a hleděla do stropu. Myšlenky vzaly rychlý spád. Zhluboka jsem si povzdechla. V ruce mi nepříjemně škublo a donutilo si opět vzpomenout na včerejší den. Rána osudu, bolest, žiletka, pláč, krev...
K čemu to vlastně je? Proč jsem si chtěla vzít život? Má vůbec cenu žít? Co to je život? Proč? Proč jsi tak na mě krutý, Pane? Rozběsněně jsem bouchla pěstí do peřin a drtila je ve svém sevření. Pořezaná ruka mě začala nepříjemně pálit. Potlačila jsem slzy hořkosti a postavila se tomu. Dokázala jsem potlačit svou slabost.
Šelest a šepot náhle zesílil, přičemž se změnil v jeden jediný jasný hlas. Mužský? Ženský? Nevím!
Co mi říká? Co mi chce? Prudce se mi rozbušilo srdce, cítila jsem divný pocit zmatku a zoufalství. Jako kdyby byl kdesi uvnitř mě. V mém nitru a najednou mi napovídal. Znělo to šíleně.
- Život? To je zkouška. Krutý? Jen příprava na pravou tvrdou realitu! -
Hlas se mi rozléhal v uších. Slyšela jsem ho zřetelně, jako by snad stál vedle mě a cosi mi doopravdy napovídal. Zamračeně jsem se rozhlédla po pokoji, ve kterém vládlo šero. Nikdo nikde. Žádná postava, jen děsivé ticho. Uklidnila jsem se, že se mi to jen zdálo a opět se ponořila hluboko do svých myšlenek.
- Měla jsem se opravdu zabít? Bylo by to tak lepší? Ale co je vlastně po smrti? - připadalo mi, že kladu otázky něčemu, co se ukrývalo hluboko v mém nitru. Temnota tunelu jako kdyby s příchodem hlasu slábla.
- Smrt není řešením. Musíš se naučit bojovat a boje vyhrávat. Jedině tak uspěješ. V životě, v čemkoliv-
Ozval se znovu onen hlas. To už jsem seděla na posteli a nejistě, s bušícím srdcem se rozhlížela. Pokoj zel prázdnotou.
-Kdo jsi?-
Pomyslela jsem si v duchu. Odpoví? Doufala jsem v to. Cítila jsem náhlý příval energie. Až mě to i děsilo.
-To není podstatné-
-Ale pro mě ano-
-Jednou na to přijdeš. Ale teď na to není ta správná doba. Ještě ne. Je v tobě něco, co musíš překonat a něčemu se otevřít-
-Chci to vědět-
-Vydrž a věř. Žij!-
-Nechci žít-
-To ty ale neurčuješ-
-A kdo tedy?-
-Já. Navádím tě na cestu, ale záleží jen a jen na tobě, kterou z nich si vybereš-
-A jakou teď-
-Rovná a čistá zračí těžkost. Klikatá a záludná, světlo-
-Kterou z nich?-
-To je na tobě-
-Prosím, kdo jsi?-
-Už jsi se jednou ptala-
-Vím-
-Jsem něco, co napovídá tvé mysli. Jsem něco, co určuje rychlost tvého tepu a tlukot srdce. Co řídí jiné a tebe-
-Koho ještě?-
-Všechny. Já jsem vy a vy jste já!-
-Nechápu. Stále nevím, kde jsi se tady objevil. Nikdy jsi se neozval-
-Brzy pochopíš. Ale teď se učíš, bojuješ, utíkáš. Snažíš se najít správnou cestu se sluncem na samém konci. Snažíš se nalézt naději. Je blíž než si myslíš. Není podstatné, kým jsem nebo kdo jsem! Jsem v tobě a teprve teď jsi se otevřela, tím dočiněním mohu dovnitř, do tvé mysli-
-Proč tu jsi?-
-Abych tě navedl na tu správnou cestu. Vybral jsem si tebe a je to mým úkolem.-
-Nevybíral jsi si ale správně-
-Proč myslíš?-
-Bolest, smutek a rány osudu mě doprovází-
-A právě proto jsem nyní s tebou. Jsem jako dech. Stále se vracím, ale teprve nyní mě cítíš. Vnímáš mou přítomnost jako kohokoliv jiného-
-Jako dech? Chvíli jsi se mnou a pak ne?-
-Ano-
-Je to zvláštní. Jsem z tebe zmatená-
Mlčí.
Je tady ještě? Nejspíš čeká, jak budu pokračovat.
-Říkal jsi, že jsi uvnitř mě, ale že řídíš i jiné-
-Jistě. Jsi hodně zmatená, cítím to z tebe. Mým úkolem je otevírat ,,vám" oči. Dodat chuť a sílu do něčeho nového. Už je to lepší? Chápeš víc?-
-Tak trochu-
-Jsi vnímavá. Málokdo je schopen se mnou komunikovat-
-Jsi moudrý-
-To ano-
-Pak mi tedy řekni, proč to tak bolí. To všechno, co se mi stalo. A proč to potkalo právě mě?-
-To každého bolí rána osudu. Říká se tomu zkouška-
-Ty takhle napovídáš každému?-
-Záleží na tom, kdo mě přijme. Jsem jako dar-
-Stále nechápu-
-Nevadí. Stačí žít a věřit v jiskru naděje, která plápolá v tvém srdci-
-Nevím, zda chci žít-
-Utíkáš z boje? Ale nepřítel tě bude stále pronásledovat. Bude ti v patách do chvíle, dokud nevyhraješ-
-Nepřítel?-
-Ano. Je jím osud, co ti dává nástrahy. Buď je překonáš nebo ne. Jednou vyhraješ-
-Kdy to bude? Je to nesnesitelné-
-To neovlivním-
-Říkal jsi, že ano-
-Jen napomáhám. Dál se rozhoduješ sama-
-Mám v sobě zmatek-
-Vím. Musíš zjistit, co doopravdy chceš. Dosáhnout toho. Pak jsi na vše připravena. Teprve tápáš a nakláníš se k řešení, které s tím nic neudělá. Hledáš východisko, ale to, co se honí v tvé mysli není správné-
-K jakému?-
-K smrti!-
-Už nechci zemřít. Tím jsem si byla jistá včera, ale teď přemýšlím nad něčím novým-
-Cítím to-
-Jak?-
-Vidím tvé pocity-
-Co mám tedy dělat? Poraď mi. Je tu stále on. Ten, co mi ublížil-
-Musíš stále věřit v sama sebe. Stále být taková, jaká jsi. Jsem tu navždy s tebou, a i když s tebou nebudu mluvit, ucítíš mě-
-Řekni mi jak? Jak tě ucítím?-
- Jsem teplo a světlo-
-Kdo jsi?-
-ŽIVOT!-
KRITIKA:

Abigail:

Vlastně nevím, co říct. Povídka se vymyká tomu, co jsme chtěli, ale je dobrá. Hezký nápad, hezké zpracování, hezké vyznění. Líbí se mi ta naděje v tom. Chyby jsem nenašla, teda našla jsem jen asi dvě nebo tři, takže to rozhodně hodnotím pozitivně. Jediné, co můžu podotknout je, že vzhledem k tomu, že jsme Fan-Fiction-Show, mi tu chybí to Fan, ale za to si nejspíš můžeme sami.
Konečný ortel: Ano

Andy:

Ty se vymykáš zadání. Mně se líbilo to pojetí, nemůžu si pomoct, ale já jsem na takové filozofičtější věci a i když to zrovna Hp nebylo... na zadané téma to bylo a tvůj styl se mi líbí. Jen příště bych asi zapojila víc z Fanu:) a souhlasím s holkama, že ty myšlenky by bylo lepší označit kurzívou.
Konečný ortel:ANO

Enny:

+ Dobrá gramatika, hezké popisy i ta naděje. Zajímavý nápad.
- Ty myšlenky bych rozhodně nedávala mezi pomlčky. Kurzíva by byla mnohem lepší. Také by ty myšlenky měly být ukončené. Chybí mi tu to FF.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Zajímavé pojetí... bohužel ses ale netrefila do zadání.
- Úplně jsi vypustila interpunkční znaménka. Pokud napíšeš velké písmeno a začneš větu, musíš ji i ukončit. Osobně bych nevyužila pomlčky jako označení myšlenek, připadá mi to nevzhledné.
... jestli se nepletu, toto je soutěž s ff na Harryho Pottera, že? Tak jde je ta ff?
Konečný ortel: Ne

Idril:

+hezké.. ale ne HP ani ne trefující se do zadání
-špatný slovosled, spíše z psychologického hlediska pěkné, ale sem se to moc nehodí.
Konečný ortel: Ne

CELKOVÝ ORTEL: ANO

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | Web | 13. dubna 2008 v 14:02 | Reagovat

strašně moc vám děkuju, i když jsem spíš počítala s tím, že vypadnu. je fakt, že jsem to FF mohla dát,ale špatně jsem pochopila zadání...polepším se a děkuju za úžasnou kritiku:-)) moc díky, holky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama