Bez světla není naděje by Flave

12. dubna 2008 v 23:23 | Flave |  Bez světla není naděje - pokročilí
A máme tady první jednorázovku od Flave...

Když ho sem před dvanácti lety dovedli, myslel si, že tu nepřežije ani několik měsíců. Chlad, který na něj doléhal ze všech stran ho děsil a to ticho jenž sem tam protrhl zoufalý výkřik ho ubíjelo. Ale později to přestal vnímat, protože jinak by z toho zešílel. Rád by řekl, že si na to zvykl, ale na tohle si zvyknout nikdo nemůže ať už tvrdí opak. Nemůžete si zvyknout na každodenní zoufalství a někdy i smrt, to když mozkomoři mají hlad po šťastných vzpomínkách.
Nedokáží se ovládnout a pak je s dotyčným konec. Jen jemu se prozatím vyhýbali. Měl způsob, jak se alespoň trochu ubránit a zachovat si vlastní duši relativně v pořádku a v bezpečí. Uslyšel něčí kroky což ho vytrhlo z spánku. Vlastně se tomu ani spánek říct nedalo. Naučil se spát a však tak, aby jakýkoliv zvuk a hluk okamžitě uslyšel. Prudce se posadil na provizorní posteli. Protáhl si celé tělo od špatného ležení a rychle se rozhlédl, aby zjistil, co se děje. Šedé oči mu rychle těkaly kolem dokola. Ale viděl jen svou celu, která byla jen, tak malá, aby v ní neměl se kam schovat. Přistoupil k mřížím a přitiskl se až k nim. Chladný kov ho zastudil po vychrtlém těle. Za několik vteřin se z ohybu chodby vynořila něčí postava. Věděl, kdo to je, protože nikdo jiný za ním nechodil.
"Zdravím tě, Siriusi," pozdravil muž, když přišel až k vězni. Namířil na něj hůlku a aniž by něco řekl, Sirius se od mříže odtáhl a posadil se zpátky na postel. Bylo to jejich smluvené znamení. Kdyby neposlechl, hůlka ho ošklivě popálí. Bylo to pro ochranu návštěvníků, kdyby nějaký vězeň chtěl zaútočit.
"Zdravím, ministře," odpověděl Sirius chraptivým hlasem, který musel být kdysi příjemný.
"Jak vám je?"
Popletal si vyndal s kapsy zeleného hábitu pergamen a brk, aby si mohl všechno zapisovat. Sirius Black byl totiž pro ministerstvo velkou záhadou. Položil mu několik otázek, které mu dával po každé, když za ním přišel a hned si zapisoval odpovědi. Když skončil, zachmuřeně se do pergamenu začetl.
Jeho ztav vypadá normální.
Až na podvyživenost, kterou se pokoušíme změnit, vypadá v dobré kondici.
Na otázku proč zabil dvanáct mudlů a kouzelníka neodpovídá a na otázku proč nechal zabít Potterovi se hystericky směje.
Shrnuto a podtrženo, nic nového v chování Siriuse Blacka jsem neobjevil.
Přesto podotýkám, že jeho propuštění nepřipadá v úvahu.
"Tak já zase půjdu," pohlédl na Blacka.
"A co noviny. Máte je?" zeptal se dychtivě.
"Á málem jsem zapomněl," sáhl do druhé kapsy a vyndal dnešního věštce a podal, vlastně hodil, ho Blackovi přes mříže. Sirius po nich hmátl a nevšímajíc si odcházejícího ministra, pustil se do čtení. Celých dvanáct let hledal alespoň zmínku o Harrym, ale nic se v nich nepsalo. Prolistoval se až na konec a pak je s úlevou odhodil na zem. Věděl, že kdyby se něco Harrymu stalo, určitě by se o tom psalo. Ministr přešel kolem strážících mozkomorů s patronem před sebou a až venku se zastavil, aby dopsal poznámku.
Zajímá se o svět venku a to až nezvykle.
Po několika hodinách tupého zírání do stropu se Sirius pohnul. Slezl z postele a sebral noviny. Rychle je prolistoval až téměř na konec, tam kde byly křížovky, a pustil se do luštění, což mu vydrželo až do té doby, kdy mu jeden z bystrozorů přinesl jídlo. Prostrčil misku mezerou mezi mřížemi a zase beze slova odešel. Sirius se na ni vrhl, jako hladový pes, ale v čas se zarazil. Nesmí to teď pokazit.
Už nějaký čas se snaží nejíst, aby se mohl jednoho dne odtud dostat a najít Harryho a teď to málem pokazil. Silou strčil do misky a ta vyletěla mimo jeho dosah. Daleko ven, tak aby na ni náhodou nedosáhl. Normální člověk by si šel lehnout, ale Sirius věděl, co se bude dít.
Věděl, že za chvíli se bystrozor vrátí a když najde jídlo netknuté, zavolá mozkomora. A opravdu. Ani ne po deseti minutách se ochladilo a Siriusovi se sevřel hrudník. Nečekal až se objeví a přeměnil se ve velkého černého psa. Pak se schoulil na tvrdou postel a čekal. Nejhorší na tom bylo, že nemohl nic dělat. Jen čekat až to přestane. Opatrně vystrčil čumák, aby se podíval, a hned si vynadal. Zůstal zírat na něco černého, co jen tak vlálo ve vzduchu a chroptivě se to nadechovalo. Syrius se silou vůle odtrhl pohledem od mozkomora a zavřel oči. Hned si představil malého Harryho, jak si spolu hrají u něj doma. Vzpomínka však začla po chvíli mizet a on vyndal druhou o které si myslel, vlastně si byl jistý, že neexistuje. Seděl s Harrym na břehu jezera u Bradavického hradu a o něčem se bavili. To si udržel až po tu dobu než mozkomor od plachtil. Sirius se okamžitě přeměnil zpátky, kdyby náhodou někoho napadlo přijít a unaveně usnul svým polospánkem. Tak to pokračovalo další dva týdny. Pro Siriuse nic nového. Jídlo pořád odmítal a o Harrym nic nového taky nebylo. Právě si zkoušel jestli by, jako pes mohl projít mezi mřížemi, když uslyšel známé kroky. Rychle se přeměnil a tentokrát zůstal sedět až do ministrova příchodu. Celý rozhovor se znova opakoval a Popletal si zapisoval. Při odchodu předal Siriusovi noviny a pak odešel. Sirius nemusel listovat moc daleko, aby ho upoutala jedna fotografie. Hned na druhé straně se na něj usmívala nějaká rodinka samých zrzavců čemuž se musel zasmát. Pak mu však úsměv ztuhl. Na rameni toho nejmladšího chlapce seděla krysa. Věděl, že krys existuje spousty, ale tuhle by poznal kdykoliv. Chyběl jí totiž jeden prst.
Z Petera Pettigrewa zůstal jen prst, rozlehlo se mu hlavou v několika ozvěnách. Přečetl si článek, který doprovázela ona fotografie. S nepříčetným výrazem noviny odhodil. Měl toho dost a konečně už věděl, kde toho zrádce najde a pokud bude mít štěstí, najde i Harryho. Pozorně se zaposlouchal a když nic neslyšel, proměnil se do psí podoby. Ještě naposled se rozhlédl po své cele, která mu byla domovem, v nadneseném slova smyslu, a protáhl se mezi mřížemi, které mu bránili v odchodu. Tentokrát se, ale nimi protáhl bez větších problémů. Neslyšně proběhl chodbou o které si pamatoval, že vede směrem ven a za chvíli se přiblížil k mozkomorům, kteří chránili bránu z Azkabanu. Proběhnout chodbami bylo to nejlehčí. Na chvíli se zastavil, ale touha ho poháněla bezhlavě ven. Rozběhl se tedy a začal kličkovat mezi mozkomory, kteří zaznamenali něčí přítomnost. Jeden z nich něco zachroptěl a ostatní mu začali odpovídat. Sirius si jich však nevšímal a kličkoval dál. Věděl, že mu nemůžou nic udělat, protože je ve zvířecí podobě, což mozkomoři neradi, protože zvířecí pocity je nezajímají. Ale mohly by zburcovat bystrozory, kteří jsou nejspíš někde na jídle a nebo hrají různé hry, aby si zkrátili chvíli. Už byl málem venku, když nastal poprask. Všichni mozkomoři začali poletovat sem a tam a hlasitě chrochtali. Jediným skokem se prodral ven a tryskem se rozběhl na konec ostrova, kde by měla být připravená loď na přivážení vězňů. V dohledu už měl dřevěnou loď, která byla jeho jediná záchrana, která mu zbývala. Jinak by se odtud nedostal. A Harry by navždy věřil, že jeho kmotr je vrah.
Pokud mu o mě řekli, pomyslel si a ještě zrychlil, protože daleko za sebou uslyšel hlasy. Byl už asi jen deset metrů, když se loď od břehu odlepila a začala odplouvat. Sirius přestal doufat. Vyčerpaně se zastavil a se zklamáním za ní hleděl. Všechno je to pryč. Vrátí ho do cely a nejspíš ho předhodí mozkomorům.
Harry! vykřikl v duchu a pokusil se o nemožné. Několika ohromnými skoky se dostal až na břeh. Loď už byla příliš daleko na to, aby doskočil. Zaváhal jen na vteřinu, skočil do slané vody, která ho okamžitě začala pálit v očích a začal plavat. Rychle se k lodi přibližoval, když ho smetla jedna z velkých vln. Na okamžik nevěděl, kde je na hoře a kde dole. Pak se to ustálilo a on uviděl loď jen několik centimetrů od něj. Vydal ze sebe všechny síly a proměnil se do lidské podoby, aby se vyškrábal na palubu. Po několika minutách se mu to povedlo a on se svalil na prázdnou palubu. Loď totiž pohánělo kouzlo takže nepotřebovala, aby ji někdo řídil. Až zase na cestu do Azkabanu v ní bude několik vězňů a s nimi bystrozoři. Chtělo se mu strašně spát, ale věděl, že nemůže. Musí v čas z lodi vyskočit, tak aby si ho nikdo nevšiml.
Několik hodin se loď houpala na moři, když se daleko před ní objevil břeh. Sirius se zaradoval. Konečně. O několik minut později, když byli u břehu, se proměnil ve psa a lehce z lodi vyskočil na pevninu. Ocitl se před budovou, kterou bude muset projít.
Pak se letaxem dostane na ministerstvo v Anglii a pak se nějak dostane do Bradavic. Když tudy procházel s bystrozory naposled, byl všude klid. Dnes byla všechna světla rozsvícená a ze vnitř se ozýval hluk. Asi už o mém útěku ví, pomyslel si a zavětřil, aby zjistil jestli je čistý vzduch. Až teď si uvědomil, že je noc. Před tím neměl čas to vnímat. Pohlédl na hvězdnou oblohu a očima vyhledal souhvězdí Velkého psa. V ní pak jednu určitou hvězdu, která zářila víc než jiné. Netušil, že v té době Harry dělá to samé.
***
Tento den byl pro Harryho snad ten nejtěžší. Ráno se od svého učitele Obrany dozvěděl, že má kmotra, který údajně zradil jeho rodiče.
Lupin mu to říkal s nenávistí v hlase, ale Harry to cítil jinak. Tušil, že to musí být nějak jinak. Nechtěl připustit, že jeho kmotr Sirius, kterého ani neznal byl toho schopný. Jeho tvrzení se ještě víc potvrdilo, když ve vyučování se mu v hlavě ozval něčí hlas, který ho volal jménem. Harry věděl, že ho odněkud zná. A při čtvrté vyučovací hodině si vzpomněl. Byla to vzpomínka z jeho dětství, kterou už dávno zapomněl. Měl ani ne rok, byl v nějakém domě a hrál si z nějakým mužem. Ten mu vyprávěl různé pohádky a spolu se jim smáli. Rychle si dosadil, že to musí být Sirius. Ale proč volá právě Harryho? To se dozvěděl při večeři, když do velké síně nečekaně vtrhlo hejno sov s čerstvou zprávou, že Sirius Black zmizel. Od té doby sedí tady venku u jezera a na obloze hledá souhvězdí Velkého psa. Když ho našel, okamžitě si všiml hvězdy, která září nejvíce. Z astronomie věděl, že se jmenuje Sirius. Pak se zvedl a se strachem o Siriuse šel spát. Další večer se to opakovalo. Měli sice přísný zákaz vycházení k vůli vrahovi Blackovi, ale Harrymu se s pomocí Pobertova plánku a neviditelném plášti povedlo z hradu vyklouznout. Opět seděl u jezera, když uslyšel nějaký šustot. Namířil do těch míst rozsvícenou hůlku a překvapením málem vykřikl. Z Lupinova vyprávění věděl, že se Sirius mění ve velkého černého psa. Toho samého, kterého právě teď vidí před sebou. Tenhle je, ale vyhublý a dost uštvaný, jakoby celou cestu běžel z Azkabanu. Pes strnule stál a pozorně si ho prohlížel.
"Siriusi?" zkusil Harry.
"Já jsem Harry."
V tu ránu se pes proměnil v muže. Harry se k němu vrhl. Sirius byl celý pobledlý a poškrábaný. Harry sáhl do kapsy a vyndal z ní lahvičku s lektvarem. Nosil ji jen tak pro případ a teď se mu hodila. Odšrouboval ji a donutil Siriuse, aby se napil. Účinek byl okamžitý. Sirius po něm rychle sáhl a přitáhl si ho k sobě, jakoby se bál, že zmizí. Harry se nenechal pobízet a objetí mu opětoval.
"Jsem rád, že tě vidím," promluvil Sirius.
"Já taky," odpověděl chlapec a po tvářích se mu rozkutálely velké slzy.
"To bude v pořádku," utěšoval ho kmotr.
"Už tě neopustím. Budeme pořád spolu."
"To nejde," zavrtěl hlavou.
"Mohli by tě chytit."
"Víš o Chroptící chýši?"
Harry přikývl. Chtěl se zeptat, jak o ní Sirius ví, ale pak mu to došlo.
"Nikdo do ní nechodí. Prozatím se můžu schovat tam."
Harry přikývl. Pomohl mu na nohy a společně vyšli k vrbě mlátičce.
"Vidíš?" ukázal Harry směrem na oblohu.
"Je tam přikývl Sirius. Tiše pak došli až do nevábné boudy, která se při sebemenším poryvu větru zakymácela a strašidelně zaskřípala.
"Říkali mi, že jsi to udělal ty, ale já jim nevěřil," protrhl ticho Harry, když se usadili na potrhané posteli.
"Udělal to Pettigrew," zavrčel Black.
"Zaplatí za to," zavrčel stejně Harry.
"Ale chtěl bych se zeptat ještě na jednu věc," osmělil se Harry.
"Ptej se," přikývl kmotr.
"Jak je možné, že jsi to přežil?"
Sirius se na chvíli zamyslel a pak odpověděl:
"V Azkabanu jde jen o jedno. Mozkomorové mají za úkol z tebe vysát všechno štěstí, světlo a naději. A když se vzdáš, tak se jim to i podaří. Ale já měl naději. Doufal jsem, že tě najdu a to mi pomohlo přežít. Protože bez světla není naděje. Chápeš to?" zeptal se s úsměvem.
Byl šťastný, že je s Harrym.
"Chápu," přikývl Harry s úsměvem.
Byl šťastný, že je ze Siriusem.
KRITIKA:

Abigail:

+ Líbí se mi pozitivní ladění a to světlo, které z příběhu vykukuje…Sice příběh maličko uniká knihám, a jeho námět - Sirius v Azkabanu - je docela oblíbený, ale autorka mu dokázala vtisknout osobitý ráz a originalitu
- Pozor na čárky u vět vedlejších, potom jsem asi dvakrát objevila trochu divně složená slova do věty a špatné tvary… ale není to tak zlé…
Konečný ortel: Ano

Andy:

NO... líbí se mi příběh, je takový optimistický. Dejme tomu teda. Já vím, že u Harryho Pottera chtít originalitu je složité, ale vím, že to jde:) ale hodně mi neseděl postoj Harryho. Podle mě tvoří podstatnou část celkového děje u Hp. Ž e tu důvěru musel získat a o to byla větší... Proto to, že tady byl Harry tak důvěřivý. Nwm, nwm.
Konečný ortel:ANO

Enny:

+ Styl vyprávění i nápad. Ač se jedná o častokrát zpracovávané téma, Flave si ho napsala podle svého - např.: setkání Siriuse a Harryho.
- Sem tam chybějící čárky, přehozený slovosled. Možná až moc velká důvěra Harryho.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Hezky ses držela tématu, originality jsi do toho sice moc nedala, ale ono je to asi těžké, vymyslet dnes něco opravdu originálního, obzvlášť u ff na něco tak profláklého jako je Harry Potter.
- Hodně mi vadil postoj Harryho. Co se týče prvních třech dílů, tak nemám ráda, když se ignorují knižní fakta, jako třeba to, že Harry věděl, že Sirius nezradil jeho rodiče. On mu nevěřil...
Konečný ortel: Ne

Idril:

+Ale jo... bylo to vcelku pěkný:)))
- mohlo by to být psáno v první osobě. Trochu mi vadí poupravení faktů z knihy.
Konečný ortel: Ne

CELKOVÝ ORTEL: ANO

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama