Bez světla není naděje by Iswida Núwara

12. dubna 2008 v 23:26 |  Bez světla není naděje - pokročilí
Iswida Núwara

Dveře hlasitě třískly, jak oba muži vyběhli s napřaženými hůlkami před dům.
"Ten špinavej hajzl!" zařval Gaunt hadím jazykem. "Přived si posily!"
Pak už k ušmudlané dívce, jež jako by přirostla k oprýskané stěně v rohu místnosti, doléhaly jen výkřiky bolesti a hlasy ministerských. Vyděšeně se třásla a šilhavými zraky těkala po místnosti. Nepohnula se však ani potom, co rámus venku s hlasitým prásk ustal. Jen zavřela dosud nepřirozeně vykulené oči, aby zastavila pár pálících slz. V hlavě jí stále zněl otcův hlas plný zášti.
'Moje dcera… čistokrevnej potomek Salazara Zmijozela… pokukuje po špinavým mudlovi s nečistou krví?'
Roztřásla se ještě o trochu víc. V mysli se jí objevila - tak skutečná, jako by opravdu stál před ní - rozesmátá tvář černovlasého mladíka a slzy se konečně prodrali ven. Jakmile je však ucítila přes vrstvu špíny na tváři, s úlekem se rozhlédla kolem sebe a otřela si je do mastného rukávu.
Chvíli jen tak stála, slepě zírajíc do prázdna, a potom, jako by se bála, aby na ni někdo nezačal křičet, že nic nedělá, se klopýtavě vydala ke sporáku.
A v tu chvíli si to uvědomila - zůstala tu sama. Starý Gaunt i Morfin jsou pryč.
*
Vřele se usmál na svou společnici. Právě se vraceli zdola z vesnice. Netěšilo jej, že s tak krásnou dívkou, jako je Cecílie, musí projíždět kolem té polorozpadlé barabizny napůl skryté v křoví, ale cesta vedla jen tudy. Pobídl koně k rychlejší chůzi, aby toto podivné místo brzy minuli. Najednou se však zarazil. Z houští se ozvaly dětské hlasy.
"Ukaž, puč mi to!" zaječelo jedno z dětí a pak nejspíš svá slova doprovodilo činy, neboť bylo slyšet i hlasité "au". To už se však výtržník ukázal i Tomovi. Prakem, jenž byl nejspíš předmětem předešlé hádky, namířil přímo na dům a kamínek se prudce zaryl do skla v okně. Chlapec se začal škodolibě smát a spolu s kamarády se vydal na útěk.
Tom Raddle přiměl koně trochu couvnout. Chtěl za dětmi něco křiknout, ty však už někam zmizely. Zahleděl se rozbité okno. Na okamžik se v něm mihl obličej té podivínky a skryl se za závěsem. Věděl, že tam stojí a dívá se na něj, čouhalo jí pár pramínků mastných vlasů. Vždycky tam tak stála, když kolem projížděl.
"Jste v pořádku?" zavolal na ni. Ne, že by se bál o osud toho stvoření, ale cítil určitou zodpovědnost za ta děcka z vesnice.
"Pojeď, Tome," pobídla jej Cecílie a on ji bez váhání poslechl.
"Nevím, proč se vůbec zdržuješ s takovou špínou," podotkla pohoršeně. "Copak není žádná možnost, jak se jich zbavit, i když k vesnici nepatří?"
Tom jen pokrčil rameny.
"Netrap se tím, Cecílie. Nějak to vyřeším, jestli si přeješ," usmál se na ni.
*
"Nevím, proč se vůbec zdržuješ s takovou špínou…"
Naplněna smutkem se vrátila do kuchyně. Musí najít něco k jídlu. A pak je tu to rozbité okno. V noci bude zima. Nemá smysl to odkládat. Mírně se otřásla při vzpomínce na otcův křik, kdykoli nebyla schopná čarovat. Vytáhla z kapsy odřenou hůlku a namířila na střepy.
"Re-reparo," vykoktala. Nic se nestalo. Instinktivně se přikrčila před otcovým pohlavkem, odnikud však nepřilétl.
'Vždyť jsou pryč,' vzpomněla si. Zhluboka se nadechla. 'Jsou pryč.' Stejně jako kradmé pohledy na Tomovu překrásnou tvář jí tato skutečnost vlévala do žil alespoň trochu klidu. Znovu pozvedla hůlku a téměř prosebně, i když už trochu jistějším hlasem, znovu pronesla: "Reparo." Několik střepů se spojilo ve větší části, musela to však zkusit ještě několikrát, než okno konečně dala do pořádku. Pak se ale snad poprvé, kam až její paměť sahala, spokojeně usmála.
Několik dalších dní pro ni bylo jako probuzení z neuvěřitelně dlouhého strašlivého snu. Ač s chabým výsledkem, pokusila se dát dům trochu do pořádku, především ze dveří sundala ten příšerný úlovek svého bratra. Snažila se také najít rady v knihách, jimiž její otec podkládal těch pár rozviklaných skříní, co jim zbylo, písmena jí však dělala trochu potíže. Rojvol Gaunt těmito "mudlovskými způsoby" pohrdal, nikdy nestál o to, aby se jeho děti naučily číst.
Trvalo dlouho, než našla, co hledala. Mezitím co chvíli stávala u okna a čekala, až pojede kolem. Jako by uprostřed naprosté tmy čekala na světlo, jež jí ukáže cestu dál. Vždy když zahlédla jeho tvář, naplnila ji naděje, že jednou bude líp. A tak když konečně v obsahu jedné z knih přeslabikovala slova "nápoj lásky", ani ji nenapadlo váhat. Sehnat vše potřebné nebylo složité. Gaunt se neobtěžoval vyhodit to, co podle něj nemělo žádnou cenu. Sušené byliny i jiné přísady prostě naházel k ostatnímu harampádí. Nezbývalo než začít.
*
Opět tudy musel projíždět. Nevěděl proč, ale cítil se nesvůj, když na něj ta dívka hleděla. Starý Gaunt před pár týdny zmizel i s tím svým pošahaným synkem. Ve vsi se vykládalo, že má prý nějaký problém s policií. Nebylo by se čemu divit, jen si s sebou mohl vzít i tu holku… Snažil se nekoukat tím směrem, pak ale něco upoutalo jeho pohled. Dveře se otevřely a ona vyšla ven. Vlastně ji viděl poprvé, s výjimkou pár okamžiků, kdy ani nechtěla být viděna. Každé oko jí šilhalo jiným směrem, zuby měla napůl vylámané a i přes zjevnou snahu vypadat čistě stále působila dojmem, jako by se nemyla celé roky. Tom Raddle chtěl jet rychle dál, jako pokaždé, ona však šla stále k němu se sklenicí vody v ruce.
"Nechceš se napít?" špitla trochu chraplavě, když přišla až k němu. Štítivě se od ní odtáhl. Zamrzelo ji to. I on viděl, jak ji to mrzelo. Otevřel ústa a zase je zavřel. Nevěděl, co by jí měl říct. Jeho neklid se stále zvyšoval a kůň pod ním, jakmile to vycítil, začal nervózně přešlapovat.
Trocha vody mu přece neublíží. Vzal tedy sklenku od ní, ani však neslezl z koně. Sotva si v ní smočil rty a už ji chtěl vrátit, něco ho však zarazilo. Usmál se na ni. Rozdával úsměvy stále, tento však byl upřímný. V Meropiných očích se zaleskla kapka zoufalé naděje. Když však Tom slezl z koně, trochu ji vyděsil jeho nepřítomný pohled. Udělala snad něco špatně?
"Nikdy jsem si nevšiml, jak jsi krásná," pronesl zamlženým hlasem a její obavy se rozplynuly. Vzala jej za ruku a zavedla dovnitř.
"Nesmíš nikomu nic říct," radila mu. Tom souhlasně přikyvoval a ani na moment z ní při tom nespustil oči. "Jen vezmeš peníze a přijdeš sem za mnou." Srdce jí bušilo tak divoce, že se bála, aby jí nevyskočilo z hrudi. Už brzy bude daleko od tohoto místa!
Sundala si špinavou zástěru a hodila ji do kouta. Ověřila si, že na jídelním stole leží dopis pro otce a že ve staré tašce má lahvičku s nápojem i suroviny pro další várku. Pak vyšla ven, zavřela za sebou dveře a netrpělivě čekala, až se na cestě k jejímu domku objeví postava na koni, poprvé za ta léta jedoucí za ní.
*
Úsměv na její tváři stále působil trochu nepatřičně, skvěl se na ní však tak často, jak jen to bylo možné. Pouze v těchto chvílích ji vždy zaplavil smutek. Tom nebyl doma, šel do práce, ona však věděla, že se k ní zas vrátí. Byla si tím jista, neboť ho k ní poutala umělá láska, kterou mu každé ráno přidávala do snídaně. Bezděčně si pohladila nafouklé břicho. Jak dlouho ještě bude muset žít v této lži? Tom Raddle ji nikdy nebude opravdu milovat. Ale to dítě, jeho dítě… Až přijde na svět, jistě ji neopustí, ne s dítětem.
Zamíchala lektvar v kotlíku. Mohla by mu ho začít podávat míň. Třeba by se pak postupně naučil s ní žít i bez něj…
Venku ještě vládla tma. Vždyť už byla skoro zima, rozednívalo se později. Meropa Raddleová se převalovala v posteli. Její muž spal. Chvíli hleděla na jeho obličej, který si tak zamilovala. Jak krásně jí s ním bylo! Brzy však otevře oči a ona zas spatří ten prázdný, omámený pohled. Děsil ji ve snech a nutil ji litovat, že vůbec kdy začala kouzlit.
Nevydržela už dál ležet. Půjde nachystat snídani. Jako každé ráno… Zhluboka si povzdychla. Automaticky postavila konvici nad oheň a začala mazat chleba máslem. Venku mezitím pomalu vycházelo Slunce. A pak, když už za sebou zaslechla Tomovi kroky, přišla ta konečná fáze. Sáhla do kapsy pro lahvičku a naklonila ji nad manželův hrnek. Pět kapek. Je to jen těch pět kapek, co jí zaručí štěstí.
Jedna…
"Dobré ráno, lásko," pozdravila Toma. Neodpověděl. Před snídaní nikdy nemluvil. To jak pomalu vyprchával účinek lektvaru a on si nebyl jistý, jestli tohle chce.
Dva… Ohlédla se na něj. Ačkoli už za hodinu nebo dvě by byl zcela při smyslech, v očích měl stále ten výraz, ten děsivý nepřítomný výraz.
Tři… To stačí. Musí to riskovat. Ruka se jí trochu třásla, když nenápadně schovávala lahvičku zpět do kapsy. Ale ona to prostě musí zkusit.
'Dnes ráno Tom odejde do práce, jako vždy, a večer se ke mně zas jako vždy vrátí,' ujišťovala se. V kapse její ruka stále svírala lahvičku s lektvarem. Pak ji trochu nerozhodně pustila a namísto ní uchopila ouško hrnku. Když se z něj pak Tom napil, spokojeně se na ni usmál, tak jak to pokaždé dělával, a ona mu úsměv oplatila. Chtěla něco říct, hrdlo se jí však úzkostně stáhlo.
*
Nevrátil se. Ačkoli to tušila, dlouho do noci seděla u okna a vyhlížela jej. Bez něj nebyla nic. Neměla nic. A brzy skončí na chodníku, neboť i s Tomem žili v bídě a příští týden musí zaplatit nájem. Proč jen byla tak zbabělá? Proč prostě nedokázala dál snášet ten relativně šťastný život?
Dnes se konečně odvážila vyjít na ulici. Potřebovala koupit jídlo. Musí jíst hodně, kvůli dítěti. Uprosila prodavače, ze ten kousek sýra zaplatí příště. Asi mu jí bylo líto, že jí ho dal. Muselo mu být jasné, že troska, jako je ona, mu žádné peníze nevrátí.
A pak přišel domovník. Chtěla ho očarovat. Namířila na něj hůlkou, jakkoli se však snažila, nedokázala se ani zpola soustředit. Do rukou se jí vrátil nervózní třes, jako by s Tomovým odchodem zhaslo ono světýlko naděje a ona jen slepě tápala ve tmě. Chtělo se jí brečet, namísto toho však jen ustrašeně třeštila oči do té temnoty. Nevěděla, kam jít. S vypouklým břichem se téměř plazila temnými uličkami Londýna. Na Příčné ulici si vyžebrala pár svrčků, nedokázala však dlouho odolávat těm zhnuseným pohledům a urážkám. Byla tak slabá! Prodala svůj jediný klenot, zmijozelův medailon. Poslední, co jí zbylo po otci. Deset galeonů ji však jen těžko mohlo zbavit bídy. Udeřily mrazy a Meropa neměla kam se před nimi ukrýt. Zoufale se snažila najít pro sebe a své dítě nějaké místo. Cítila, že Tomův potomek již brzy přijde na svět. Nevěděla, co je zrovna za den, a vlastně sotva vnímala, co se s ní děje. Zaklepala na dveře sirotčince. Bolest v břiše se stále stupňovala, zastírala jí mozek spolu s šíleným strachem, aby dítě bylo v pořádku.
"Doufám, že se bude podobat tatínkovi," prodralo se jí přes rty. Ležela někde v budově sirotčince. Bolest konečně pominula. Na něco se jí ptali, ale slova se jí v hlavě slévala dohromady. Jméno, ano, to stačila pochytit v jejich větách.
"Tom…" zachraptěla. Stálo jí spoustu soustředění, aby větu dokončila. "Po tátovi. A pak Rojvol, po…" sípavě se nadechla, "po mém otci."
"A příjmení?" zeptal se nějaký ženský hlas. Nedokázala pořádně zaostřit na jeho majitelku.
"Raddle," vydechla. Cítila, jak jí víčka těžknou. Chtělo se jí spát.
"Co se děje?" zeptala se nově příchozí, podle hlasu postarší dáma.
"Usnula," informovala ji jiná žena, ta, co se předtím zeptala na příjmení dítěte. "Myslím, že se nedožije rána," pošeptala pak tiše.
Ta slova k ní doléhala jakoby z velké dálky a bodala ji do duše jako ostré dýky. Pak už nevnímala nic. Světlo projasňující její mysl se zatemňovalo s každým krokem Tomova koně směrem od ní. On ji oslovil, promluvil na ni bez pohrdavého tónu v hlase, snad o ni měl i starost! Ale nebyla to jen iluze? Nezdálo se jí to? Přešla pokoj až k malé komůrce s umyvadlem plným vody a malým prasklým zrcátkem bez rámu pohozeným v rožku stolu. Pozvedla ten střípek a s trpkostí se do něj podívala. Pokusila se trochu si prsty upravit vlasy, ale nedařilo se jí to. Umyla si z tváří většinu špíny, dobře však věděla, že chyby na ní to nespraví. Osten pravdy jí bolestivě šeptal, že Tom nemůže milovat zrůdu.

KRITIKA:

Abigail:

Originální námět. Hodně originální. Chybky jsem našla jen asi dvě a ani zapomenutých čárek a dalších chyb si nejsem vědomá. Líbilo se mi, že Meropa nebyla popsaná jako nějaká extra krasavice a přitom byla hlavní hrdinkou a ve skrze pozitivní. Taky se mi líbilo, jak se jí po jeho odchodu vlastně zhroutil svět. Hezky popsané, jak velkou naději v něm viděla.
Konečný ortel: Ano

Andy:

Ano. Ano. Ano. Asi by nebylo co víc říkat, ale chvály není nikdy dost, co?:) Moc povedené, moc se mi to líbilo. Originální námět a i když člověk věděl, jak to dopadne, tak to člověka nutilo číst dál. Popis Toma jako jejího světla a důvodu žití...
Konečný ortel:ANO

Enny:

+ Líbil se mi nápad, byl skvěle zpracovaný. To, jak popisovala rozporuplnost v sobě samé - zda dát, či nedat lektvar. Popis Toma jako její naděje. Pěkné.
- Místy chybí čárky, některé věty bych zdůraznila vykřičníkem a možná pozměnila pár výrazů. Ten konec se mi zdál trochu useknutý.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Hodně oceňuji velmi originální nápad. Hezky vystižené charaktery, pěkná gramatika a vůbec... Tato povídka na mě působila jako hezky ucelené dílo.
- No... v některých větách bych pozměnila uspořádání slov, ale to jsou jen mé vrtochy, které nejsou vůbec podstatné :)
Konečný ortel: Ano

Idril:

+ Originální, bez pravopisných chyb. Líbilo se mi to... Jednou se zase někomu něco povedlo a sem za to ráda.
- překlep, což je maličkost, ale chtěla sem něco vytknout:))
Konečný ortel:Ano

CELKOVÝ ORTEL: Ano

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iswida Núwara Iswida Núwara | Web | 13. dubna 2008 v 13:45 | Reagovat

Ten poslední odstavec patří někam k začátku - nevím, jak se tam přehodil, v počítači to mám uložené dobře... no, to už je teď jedno.

Pět ano jsem opravdu nečekala... Díky! Doufám, že vás nezklamu =)

2 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 16. dubna 2008 v 16:34 | Reagovat

To bylo skvělý! Sice tě neznám, ale snad si brzo najdu čas na přečtení něčeho od tebe - určitě to stojí za to. Moc se mi to líbilo, ten nápad i provedení... Pětkrát ano je úplně zasloužené.

3 Mel Mel | Web | 5. července 2008 v 23:38 | Reagovat

Uplně bez dechu;D...Mocse mi to líbilo;D...Nemohla by ses kouknout na můj web a okomentovat mi moje povídky?? Prosím...Je pro mě důležité, co si o nich ostatní myslí;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama