Bez světla není naděje by Lili

12. dubna 2008 v 23:26 | Lili |  Bez světla není naděje - pokročilí
První dílko od Lili...

Bez světla není naděje

Období: 6. ročník Harryho Pottera
Žánr: Romantika:-)
Postavy: Hermiona Grangerová, Ron Weasley, Levandule Brownová Harry Potter, Giny Weasleyová
Myslím, že většina soutěžících se bude zaobírat ztrátami Harryho Pottera, jelikož příběh paní Rowlingové je především o brýlatém chlapci s jizvou na čele ve tvaru blesku. Když ale nahlédneme pod slupku děje, který nám byl dán jako ten nejdůležitější, zjistíme, že každým řádkem se objevuje nitka dalších příběhů a spletitostí. Myslím, že každý autor, ať už Fan Fiction nebo opravdových-velkých příběhů, chce umět rozdělit hlavní příběh na několik vedlejších… Já si tedy vybrala nešťastnou lásku Hermiony Grangerové a její soužení, kdy ale pořád viděla světlo a měla tedy naději…
Poznámka: O objektu touhy Hermiony Grangerové se budu zmiňovat jako o Příteli Levandule Brownové, nebo jako o objektu mé lásky…
...............................................................................
1. zápis
Dnes jsem se dozvěděla něco, co se pokusilo rozervat mne na několik částí, jako bych měla v hrudi obrovskou díru… Možná jsem to měla čekat už dávno. Ano, já měla Viktora, Harry chodil s Cho, Ginny byla s Deanem, nebo kým a on? Jistě, myslela jsem si, že Viktora miluji, ale nebylo to takové. Pomyšlení na něj mnou neotřáslo, moje tělo jako by nebrnělo při myšlence na naše schůzky. Mohla jsem dýchat, když se mne dotkl… Ale teď, i když mě před pádem zachytil pouze můj kamarád, tělo se mi chvělo, jako bych dostala elektrický šok a srdce bušilo, jako bych zdolala Everest. Při vzpomínkách na společné chvíle se mi mlží oči a moje srdce buší, jako bych uběhla několik mil… Ani jsem si neuvědomovala, jak jsem mu, mému příteli ubližovala, nevědomky, když jsem ho brala jako přítele, i když mi to mělo být jasné. Třeba ty probdělé noci u Harryho postele, když se mu něco stalo. Věděla jsem, že můžu zůstat opřená o jeho rameno. Říkala jsem si, že je nemožné, abych se zamilovala do přítele, ale jak vidím už několik měsíců, možné to je. To samé Harry, ač si to ještě neuvědomil, miluje Ginny a žárlí na každého kluka, který se na ní jen podívá… A jak jsem tu skvělou novinku zjistila?
Seděla jsem jako každý den v knihovně a snažila se dopsat úkoly, abych se mohla o nadcházejícím víkendu vydat do Prasinek, když mně vyrušilo zachichotání… Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud se smích neozval znovu a trvalo to podstatně déle… Sebrala jsem si učení a vyšla ze zákoutí, vytvořeného policemi s knihami. Když mi ale padl pohled na dvě postavy sedící u jednoho stolu a objímající se, div jsem nespadla zase zpátky… Seděl tam On, s Levandulí Brownovou. Ani si mně nevšimli, když jsem proběhla kolem nich, vypadali totiž, že jsou na sebe skoro přilepení…Po nezvykle prázdných chodbách jsem došla do ložnice a teď tu sedím… To bude asi všechno, co dnes napíšu, protože zrovna jde Levandule s Parvati a něčemu se smějí… Snad je tu ještě nějaká naděje, že to bude jen chvilková záležitost. Snad…
2. zápis
Za ten týden se toho stalo tolik, že jsem musela vzít pero a začít psát. Třeba jsem zašla za profesorem Křiklanem pro podpis na moje povolení k vypůjčení knihy z Oddělení s omezeným přístupem. Ani si nepřečetl moji žádost a s úsměvem mi lístek podepsal, jak je jeho zvykem, elegantním rukopisem. Poděkovala jsem mu a vyběhla směrem ke knihovně… Předložila jsem onu žádost madam Pinceové a ta mi po krátkém hledání podala knihu Lektvary nejmocnější…Sedla jsem si k jednomu osamělému stolku a začala opisovat recept na Lektvar lásky… Na chvíli jsem se zamyslela, a když jsem se probrala z transu, zjistila jsem, že na list pergamenu maluji srdíčka… Rychle jsem dopsala několik zbývajících slov, zaklapla knihu a donesla ji knihovnici. Recept jsem potom strčila rychle do brašny.
Vánoce se rychle blížily a já si nebyla jistá, jestli je budu chtít strávit s Harrym u Weasleyových. Netušila jsem, jestli bych vydržela s přítelem Levandule Brownové v jedné místnosti…Po cestě do Nebelvírské věže jsem přemítala koho s sebou vzít na Křiklanův večírek, který se kvapem blížil. Přemýšlela jsem, jestli bych přeci jen neměla říct JEMU. Když jsem došla do společenské místnosti, koukla jsem se směrem k našim oblíbeným křeslům u krbu a neseděl tam nikdo jiný, než Harry ve společnosti Ginny a o něčem se bavili. Přisunula jsem si k nim lenošku a poslouchala jejich rozhovor. Bavili se o famfrpálu, ovšem zdálo se mi, že je Harry nějaký poněkud nervózní… Sama pro sebe jsem se usmála, když jsem si ale vzpomněla na můj poslední rozhovor s přítelem Levandule Brownové, můj úsměv pohasl. Chovala jsem se totiž naprosto stejně jako on… Rychle jsem se omluvila a vyběhla do ložnice. Bylo mi ze sebe smutno, šla jsem se vysprchovat, zatáhla jsem si nebesa a teď tu píšu… Vážně nevím co mám dělat, jak ho získám zpátky… Mám snad ještě nějakou naději?
3. zápis
Dnes po zápase, po tom utkání se Zmijozelem, kdy jsem je poprvé viděla veřejně se ocumlávat v zaplněné společenské místnosti, jsem to prostě nevydržela. Vyběhla jsem s pláčem z bujarých oslav a doufala, že si toho nikdo nevšiml. Nechtělo se mi zmateně pobíhat po škole, tak jsem se rozhodla rychle vydat do prvních dveří, které nebyly zamčené. Sedla jsem si na katedru a pro uklidnění jsem si vykouzlila hejno ptáčků… Kroužili mi nad hlavou a já skoro nevnímala, že mám tak úžasnou společnost. Místnost, kterou jsem si vybrala, byla asi moc blízko společenské místnosti, jinak by mě Harry tak brzy nenašel. Ještě ode dveří na mě koukal pohledem plným otázek, možná se mi chtěl omluvit za chování našeho kamaráda. Chvíli jsme vedli nevinnou diskusi o mých ptáčcích, až se téma stočilo k oslavě… A zrovna když jsme se bavili o objektu nejen mé lásky, rozlétly se dveře a rozesmátá Levandule ruku v ruce s posledně zmiňovaným vtrhli do místnosti.
,,Jejda!'' bylo jediné na co se ta, ta… Holka zmohla, než rychle utekla z místnosti. Chvíli jsme rozpačitě stáli a koukali na sebe, dokud ten nejvíc nevítaný ze všech neprolomil ticho:
"Ahoj, Harry! Však jsem si říkal, kam ses poděl!'' Seskočila jsem z katedry a slušně ho poslala za Levandulí. Pomalu a obezřetně jsem šla ke dveřím učebny a byla rozhodnutá odejít, ale ještě než moje maličkost stihla místnost opustit, připravila jsem hůlku do čarovné polohy a se škodolibým úšklebkem zakřičela:
,,Oppugno!''ptáčky jsem tím poštvala na osobu, na kterou jsem byla naštvaná nejvíce na světě. Něco vřeštěl, ale já jsem radši rychle zabouchla dveře a vyběhla směrem do ložnice… Pomalu všechny svíčky zhasínaly a já neviděla světlo…
4. zápis
Dnes jsem chtěla po škole jít s Ginny do knihovny, abych jí pomohla s učením, ale nejdříve jsem si chtěla dojít do ložnice pro otázky z našich NKÚ. Vyskákala jsem po schodech, měla jsem totiž podezřele dobrou náladu. Měla jsem ji, i když jsem otevírala dveře do ložnice, ale když jsem pohlédla do místnosti a první co jsem viděla, bylo… Ach, bylo to něco, na co nikdy nezapomenu. Na posteli Levandule Brownové ležely dvě postavy. Jedna měla dlouhé, teď rozcuchané vlasy a ta druhá krátké, hnědé vlasy…
,,To nemůže být pravda…'' řekla jsem šeptem a přivřela oči… Ani jeden z nich neměl tričko a nevypadali, že by si mně všimli… Toho kluka jsem poznala, byl to Cormak McLaggen… Potichu jsem položila tašku ke dveřím a vytratila se z místnosti… Přemýšlela jsem, jak nějak citlivě říct mé lásce o tom, že ho jeho přítelkyně podvádí…Jak jsem tak přemýšlela, dostala jsem skvělý nápad. Rázem jsem věděla, koho pozvu na Vánoční večírek…
Seděly jsme s Ginny v knihovně a procvičovaly neverbální komunikaci, takže jsme si moc nepovídaly. Když jsme byly u konce s prací, zeptala jsem se:
,,Ty, Gin… Myslíš, že by Cormak McLaggen šel se mnou na Křiklanův večírek?'' tázaná vzhlédla od svých poznámek, položila brk na pergamen, kde si odškrtávala naučená zaklínadla a řekla:
,,No, myslím, že není možné, aby tě odmítl…'' a věnovala mi zářivý úsměv, ale hned pokračovala: ,Ale jestli se ti líbí, tak proč jsi na něj při tom konkurzu použila matoucí kouzlo?'' a ušklíbla se. Nejspíš jsem se trochu začervenala, ale stačila jsem rychle vymyslet dobrou výmluvu:
,,To bylo proto, aby na mě měl víc času…'' a zamrkala jsem. Obě jsme se zasmály, sbalily si věci a vyšly do nebelvírské věže… Levandule seděla na sedačce a opírala se o svého oficiálního kluka, zatím co Cormak byl se svými přáteli na druhé straně společenské místnosti. Podala jsem knihy z knihovny Ginny a vyšla za skupinkou bavících se sedmáků…
,,Ahoj Cormaku, chtěla jsem se na něco zeptat, máš chvilku čas?'' usmála jsem se zářivým pohledem. On, zřejmě polichocen, mi ho oplatil, zašklebil se na kamarády a vyšel ze společenské místnosti ven. Na chodbě se milým hlasem zeptal, co potřebuji.
,,Nevím, jestli jsi slyšel o Křiklanově Vánočním večírku… No, i kdyby ne, chtěla jsem se zeptat, jestli bys tam nešel se mnou…'' a pohlédla jsem mu do očí. Zatvářil se rozpačitě, ale usmál se na mě a řekl:
,,Jistě, že s tebou rád půjdu… Hermiono'' a políbil mě… Nevím, jestli jsem to přivolala, ale usilovně jsem si přála, aby kolem nás prošla Levandule Brownová… Prošla kolem nás i s Parvati a bylo mi jasné, že na nás měla dobrý výhled… Usmála jsem se a prošla obrazem Buclaté dámy zpátky do společenské místnosti a přisedla jsem si k Harrymu a Ginny. Harry se tvářil nechápavě, proč za mnou vychází Cormak McLaggen a jeho přátelé ho plácají po zádech, ale Ginny se usmívala… Dobře, šklebila se.
5. Zápis
Večírek se rychle blížil a já pomáhala Harrymu vybrat ideální partnerku, kterou by mohl pozvat. Dívky se mu snažily do jídla a pití propašovat lektvary lásky, ale většinou je snadno odmítl… Jen den před večírkem se Harry odhodlal pozvat Lenku Láskorádovou. Za chvilku už to věděla celá škola, protože Protiva si vesele a hlavně hlasitě prozpěvoval:
,,Potrhlík pozval Střelenku na večírek! Potrhlík miluje Střelenku, Potrhlík miluje Střelenkůůů!''
Celé odpoledne před rande s Cormakem jsem strávila přípravami, Parvati mi pomáhala, cítila se provinile, protože se mi toho dne posmívala na přeměňování, ale já jsem byla ráda, že jsem nemusela svoje vlasy uhlazovat sama… Vzala jsem si na sebe olivově zelené šaty a vydala se do společenské místnosti. Bylo přesně osm hodin a já stála před obrazem Buclaté dámy a čekala na svůj doprovod. Snažila jsem se nevnímat nenávistné pohledy od Levandule, která ležela na svém klukovi… Asi to mezi nimi nebude zas tak žhavé… Chvíli jsme se bavili v Křiklanově vyzdobeném kabinetu s Cormakem, dokud jsme nedošli pod jmelí… Řekněme, že nikdo, ani Draco Malfoy by se na dívku nevrhl s takovou vervou. Odstrčila jsem ho a kopem poslala do patřičných mezí, nejsem Levandule, abych si nechala takové věci líbit… To jsem si měla raději vybrat Zachariaše Smitha… Naštěstí jsem brzy potkala Harryho a Lenku, takže jsem se schovávala za nimi, aby mě můj společník nenašel… Jinak se ale večírek celkem povedl, nebýt toho, že se z nenadání objevil Draco Malfoy a já se zašklebila při pomyšlení, že jsem myslela na jeho vychovanost a chování vůči dívkám… Že by se objevovalo jakési světlo a naděje, že Levandulin vztah dlouho nevydrží? Ještě že už se blížily Vánoce a já se je měla strávit v Bradavicích… Sama. Už jsem se těšila na bloumání po prázdných chodbách a tak… Třeba je navíc příští rok budu trávit společně se svojí láskou.
Den po Božím hodu mi napsal Harry dopis od Weasleyových, kde trávil Vánoce on. Psal o tom, co dostal Levandulin přítel k Vánocům. Byl to řetízek a na něm písmena-MŮJ MILÁČEK… U toho dopisu jsem se musela smát… Tenhle vztah opravu nemá budoucnost…
7.zápis
Když se Weasleyovi a Harry vrátili z prázdnin strávených v Doupěti, neubránili jsme se ani jeden s Harrym téměř hysterickému smíchu. Vzpomněli jsme si totiž na jeho poslední dopis… Za měsíc od Vánoc, kdy jsem nic nepsala, se toho hodně změnilo… Tak to teď všechno ve zkratce vylíčím…
Nejdříve byly Harrymu snědeny čokoládové kotlíky, které dostal k Vánocům od Romily Vaneové, které byly napuštěny lektvarem lásky. Nesnědl mu je nikdo jiný, než Levandulin kluk. Když ho Harry dostal do kabinetu profesora Křiklana a myslel, že už bude všechno v pořádku, nalil jim náš profesor lektvarů medovinu, kterou chtěl původně věnovat profesoru Brumbálovi k Vánocům. Ale jak je jeho dobrým zvykem, nechal si ji jako každou dobrou věc pro sebe. Což se mému objektu touhy skoro stalo osudným. Kdyby u sebe Harry neměl bezoár, který získal na poslední hodině lektvarů za nejlepší práci, zemřela by moje láska jako kluk Levandule Brownové. Seděla jsem dnem i nocí u jeho lůžka na ošetřovně, ale jeho stav se nelepšil. Madam Pomfreyová sice říkala, že chce jeho uzdravení čas, ale přesto se o jeho zdraví bojím.
Uplynul nějaký čas a já se rozhodla, že nemůžu jen tak zapomenout na školu a na přátele, navíc Harry mě dlouho přemlouval, ať se jdu podívat na zápas Nebelvíru s Mrzimorem. Věděla jsem, že jako brankář nastoupí Cormak McLaggen, ale tím spíše by to mohlo být rozptýlení. Doufala jsem, že mé lásce se za tu dobu udělá lépe… Zápas se vyvíjel celkem slibně pro Nebelvír, přesně do té chvíle, než si Cormak pujčil pálku od odrážeče a srazil kapitána Nebelvíru k zemi. Doprovázela jsem Harryho až na ošetřovnu, kde jsem zjistila, že se má moje láska už celkem k světu. Snažila jsem se nedat najevo své city k němu a starala jsem se jen o Harryho. Druhý obyvatel ošetřovny vypadal dosti sklesle a já si uvědomila, že za ním za celou tu dobu nebyla jeho holka ani jednou. Nebelvírského chytače i brankáře toho dne madam Pomfreyová propustila z ošetřovny ještě před večeří. Chvilku před tím, než jsme opustili ošetřovnu, se do místnosti vřítila Levandule a začala na svého kluka ječet, jak si dovoluje mluvit se mnou.
,,Víš co? Ona tu se mnou celou tu dobu byla, na rozdíl od tebe. Uvědomil jsem si, že mě vlastně vůbec nemiluješ. Nevím sice, o co ti celou tu dobu šlo, ale jedno vím jistě, že je mezi námi konec." Řekla moje láska na skandální výstup jeho již ex-přítelkyně. Myslím, že jsem zahlédla svoje světlo…
KRITIKA:

Abigail:

Líbí se mi nápad. Hermiona a její zjištění, že se zamilovala do Rona. Navíc zpracované v zajímavé formě deníku. Sice mi k Hermioně moc deník nesedí, a přišlo mi, že se chvílemi chová hodně jako střelená zamilovaná husička, ale je fakt, že ona se tak chovala, ta scéna s ptáčky to potvrzuje.
Líbilo se mi, jak se zmiňovala o Ronovi - jakkoli jinak, než říct, nebo napsat, jméno.
A nedá mi to, musím se zeptat - co procvičovala Hermiona s Ginny v knihovně? Neverbální komunikaci?
Jinak konec byl moc hezký, to s tím, jak zahlédla své světlo.
K textu - pár chybek jsme našli. Někde tam chybí slůvko uprostřed věty, ale už se mi to nechce hledat.
Konečný ortel:Ano

Andy:

Líbí se mi nápad. Líbí se mi pojetí. Líbí se mi provedení:) chybky by se určitě našly, nikdo není dokonalý...
Konečný ortel: ANO

Enny:

+ Fajn nápad, který se hezky čte. Líbily se mi Hermioniny popisy, reakce na Rona, žárlení, zamilovanost. Jsem zvědavá, co vymyslíš dál.
- Chybky, překlepy, čárky.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Nemůžu říct, že by ta povídka úplně sedla, ale líbil se mi charakter Hermiony a forma zpracování.
- Ničím neohromí, ani neurazí, přesto bych čekala něco víc než jen Hermionin deník.
Konečný ortel: Ne

Idril:

+Nechybí tomu nápad.
-Trochu moc přeslazené, pravopisné chyby, chybí čárky, z deníku Hermioniny deníku… myslíš, že by takhle inteligentní dívka psala takový puberťácký deník??? (PS: Sorry),
Konečný ortel: NE!

CELKOVÝ ORTEL: ANO

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arlis Arlis | Web | 30. dubna 2008 v 14:23 | Reagovat

podle mě opravdu povedená povídka...=o))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama