Bez světla není naděje by Lkor

12. dubna 2008 v 23:26 | Lkor |  Bez světla není naděje - pokročilí
O-A-LÁ... Lkor...

Léto již dávno skončilo a prázdniny s ním spjaté byly zrovna tak odplaveny do minulosti. Odpočatí z dnů volna a velkého nic nedělání jsme se všichni hrozně moc těšili na nový školní rok v Bradavicích. Zvlášť já, zase totiž uvidím moje oblíbené profesory a konečně si snad budu moct promluvit s Harry Potterem. Minulý školní rok utekl hodně rychle a kolem smrti Cedrica Diggoryho bylo nadále pro nás studenty hodně nejasností. Přemítám o tom skoro celou cestu v prázdném kupé ve vlaku do Bradavic, ostatně totiž jako každý rok jedu sám. V kolektivu nejsem moc oblíbený, ale to mě zrovna dvakrát netíží…
"Tome? Je tu volné místo?" otázala se mě jakási nečekaná příchozí. Prudkým pohybem se na dotyčnou dívku otočím, pohlednu na její dlouhé blonďaté vlasy a hned si vzpomínám. Anne, moje asi nejlepší kamarádka. I když "nejlepší", jen spolu párkrát prohodíme pár slov. Na stojící dívku ve dveřích se usměju, neboť její otázka byla naprosto zbytečná. Ona dobře věděla, že tu volné místo je.
"Jo…jasně. Můžeš si i klidně lehnout přes celou sedačku. Místa je tu dost."
A tak jsem zbytek cesty strávil se svou společnicí. Probrali jsme kompletně celé prázdniny, nebo co čekáme od dalšího školního roku. A samozřejmě jako noví "páťáci" jsme debatovali nad zkouškami, které nás letošní školní rok čekají. V tom už ale vlak zastavil a pro nás oficiálně začalo nové dobrodružství v Bradavicích.
(O dva měsíce později…)
Škola probíhala jako minulý rok, akorát byla samozřejmě o dost náročnější. S Anne jsem trávil čím dál tím méně času a volných dnů, takže jsem žil poměrně samotářským životem. Jednu chvíli jsem si dokonce říkal, jestli náhodou nejsem vlkodlak. Tuto variantu jsem ale nakonec zavrhnul myšlenkou, že už mi asi opravdu z té samoty hrabe. Rozhodl jsem se, že začnu víc ve volném čase chodit mezi lidi, určitě mi to prospěje…
Byl podzimní podvečer, slunce už pomalinku zašlo za Zapovězený les a ve škole byla zrovna nějaká akce. Přemýšlím nad tím, co jsem si psal do deníčku ohledně skutečnosti, že budu více chodit mezi lidi. Byla to blbost, vlastně i ten deníček byla jedna velká kravina, prohodím jen tak pro sebe, do prázdna. V hlavě mi koluje tisíce myšlenek, přemítám si snad všechna pro a proti a nakonec jsem se rozhodl, že se půjdu někam projít. Jen tak prostě po Bradavicích, všichni budou jistě dole na oslavě, takže mě moc lidí nepotká.
Jdu typicky dlouhými bradavickými chodbami, na jejichž stěnách visí pohyblivé, skoro až živé obrazy. Při zapadajícím slunci je celá scenérie Bradavic poněkud hrůzostrašná. Zvláště, když se jednou za čas ozve zaskřípání dveří, či slyšitelný šepot vzdálených kolemjdoucích. Za necelou půl hodinu jsem se dostal do míst, kde jsem snad ještě ani za ta léta v Bradavicích nebyl. Ostatně když nad tím přemýšlím, já vlastně Bradavice vůbec neznám. Všechny ty roky jsem omezoval na prostory jen důležitě spjaté s výukou, či jiným programem.
"Minervo, jsou sedmáci připraveni?" v tom si všimnu, že na druhém konci chodby se baví Mcgonagallová s profesorem Snapem. Očividně mě neviděli, a jelikož jsem byl zvědavý, čeho se jejich rozhovor týká, přimáčkl jsem se ke zdi do temného stínu a poslouchal jsem dál…
"Ale poručíku, tady nás stejně nikdo ze studentů neslyší. Proč bychom to divadlo měli hrát i za oponou." řekla velice klidným tónem profesorka. "Ticho! Co kdyby nás někdo slyšel? Jak řekl Brumbál, děti se nic nesmí dozvědět. Takhle riskovat je zbytečné!" Snapeova odpověď zněla více než podrážděně. Chvíli bylo ticho, když v tom do rozhovoru někdo vstoupil. "Ale kolegové, poslední co chceme je, abychom se mezi sebou začali hádat. Naše situace je velice vyhrocená, vždyť to víte, Spojenci prohrávají válku. Budeme muset použít i letošní páté a šesté ročníky." Podle hlasu jsem neznámého jednoznačně poznal, Brumbál.
Nevydržel jsem tento rozhovor dále poslouchat, navíc jsem měl pocit, že mě někdo z nich zahlédl. Pomaličku jsem se odplížil pryč ze zorného pole debatujících a uháněl zpátky na havraspárskou kolej. Z onoho rozhovoru jsem byl velice zmatený. Sedmáci připraveni? Poručík? Co se děti nesmí dozvědět? Jací Spojenci prohrávají? Jaká válka? Abych byl upřímný, nevěděl jsem, co mám dělat. Celou noc jsem koukal do stropu a přemýšlel. Co kdyby Bradavice nebyly škola čar a kouzel? Vždyť to ale vůbec nedává smysl…
"Harry! Harry! Sakra vzbuď se ty lenochu! Za pět minut musíme bejt na hodině!" křičela Hermiona na svého kamaráda s jizvou na čele. "Vždyť už jdu…" odevzdaně jsem ji odpověděl. Ona bere všechny ty hodiny moc vážně, ale co, taková už prostě je a bude. Aspoň mám ve svém okolí někoho, kdo mě vždycky na ty nudné hodiny dokope. Dneska se mi ale absolutně do ničeho nechtělo. Přemýšlel jsem ve zlomku sekundy, jak bych se mohl Hermioně vymluvit a nakonec jsem ze sebe ospalým hlasem vydal jen: "Dneska jdi sama prosím, je mi nějak špatně."
Hermiona očividně zaskočená Harryho dodatkem jen mávla lehce rukou a nechala svého kamaráda na pokoji samotného. "Super! Tak co dneska budu dělat?" řeknu si jen tak pro sebe. V tom slyším, jak se někdo snaží dostat do nebelvírské koleje. To zase asi nějakej prvňáček zapomněl heslo, koluje mi nejprve hlavou. Po pěti minutách, kdy hlas dotyčného byl čím dál tím víc zoufalejší, jsem to nevydržel a šel se podívat co se děje. Stál tam Thomas Frads, havraspárský podivín. "Harry, to jsem rád, že jsi tady. Ta ženská mě nechtěla pustit. Potřebuju si s tebou naléhavě promluvit, ty jediný mi můžeš pomoct." I přes to, že Tomův hlas zněl hodně beznadějně, se mi do nějakého rozhovoru vůbec nechtělo, ale nakonec jsem jen kývl hlavou a požádal jsem Buclatou dámu, aby pustila nečekaného hosta dál.
"Děkuju, Harry, děkuju moc!" Tomův hlas se zdál být ještě rozklepanější, než předtím. Rukou jsem ukázal na prázdné křeslo, aby se nejprve posadil a sám si sednu na svojí postel.
"Hmm… to mě teda zajímá, co je tak důležitého, aby ses musel dobývat do naší nebelvírské koleje." Řeknu velice klidným hlasem a nepatrně se usměju. "Víš, v Bradavicích se dějou divné věci. To, co ti teď řeknu, jsem povídal už pár mým přátelům v Havraspáru, ale koukali na mě jako na blázna. Ty jsi jediný, kdo mi může pomoci a kdo mě snad pochopí." Podívám se na Toma neutrálním pohledem a odpovím mu. "Ve světě čar a kouzel se dějí divné věci, v tom máš pravdu. Ale neboj, tady jsme před temnou sílou ochráněni. Brumbál je skvělý čaroděj."
Havraspárský student na mě vytřeštil oči a velice nepříjemným tónem zareagoval. "Ale já mluvím o tom, že v Bradavicích se děje něco divného! Sakra poslouchej mě a nepřerušuj…" Podivínský Frads se přes svoje ohrazení zase umírnil a další věty již mluvil klidněji. "Víš, možná, že se Ti to bude zdát šílené, protože i mně se to taky tak zdálo a jevilo. Před měsícem jsem omylem slyšel rozhovor Mcgonagallové se Snapem a Brumbálem. Byl velice podivný, a tak mě napadlo, že je budu sledovat. Nejdříve se mi celá situace zdála jako složitá mozaika, která nejde složit. Postupem času ale začínalo vše zapadat do sebe a teď již vím, co se tady děje. Nevím jak, ale celou dobu se nás všechny snažili oklamat. My jsme zbraň, Harry. Voldemort neexistuje, není to žádná temná síla, je to jen iluze druhé strana ve válce. Bradavice není škola čar a kouzel, je to vlastně výcvikové středisko, centrum, které nás má zfanatizovat proti nepříteli. Nejhorší na tom je, že nějakým způsobem manipulují se všemi ve škole. Já…já prostě nevím, jak to dělají. Ale na mě to již nepůsobí. Ty jsi jediný, kdo mi může pomoci. Musíme se dostat všichni z Bradavic, prostě nějak utéct."
Tomův hlas byl v průběhu celého monologu čím dál více nervóznější a hlasitější. Bylo vidět, že to myslí vážně. Havraspárský blázen, už vím, proč mu tak všichni říkají. Kdybych mohl, tak jen vyprsknu smíchy a vyhodím ho z pokoje. Je mi ho ale docela líto… tohle bych neudělal. "Tome, myslím, že jsi se musel přeslechnout, protože to, co říkáš, je absolutní nesmysl. Promiň, ale nejlepší bude, když spolu půjdeme na ošetřovnu za paní Pomfreiovou. Ona ti pomůže…"
Jak plynul čas a ten plynul velice rychle, byl jsem čím dál tím více bezmocnější. Včerejší schůzka s Harrym rozhodně nedopadla podle mých představ. Nakonec jsem musel odejít, protože ze mě udělal idiota, jako všichni, kterým jsem to vypravoval. Ale co jsem si mohl myslet, že užasle kývne hlavou a bude ihned bojovat proti Brumbálovi? Byl jsem naivní… Tuhle situaci budu muset zvládnout sám, osud všech studentů je v mých rukou. Dnes večer uteču, musím o tom povědět někomu v Londýně. Ale komu? Sakra, vždyť já ani nemůžu vědět komu věřit a komu ne. Dnes ráno jsem při špehování zaslechl Mcgonagallovou, jak říká Brumbálovi něco o brzké misi. Myslím, že mi nezbývá moc času.
"Pane Fradsi?" z mého přemýšlení v křesle mě vyrušilo hned několik hlasů najednou. Snape, madam Pomfreiová, Minerva Mcgonagallová a ředitel Brumbál. Všichni stáli kolem mě a všichni se na mě usmívali. "C-c-co potřebujete?" řekl jsem vyklepaně. "Budeme si muset promluvit!" zařval Brumbál, jak jsem ho ještě nikdy neznal a chytl mě za límec mé školní uniformy. "Jak! Jak víš o tom, co se tady doopravdy děje!" byl velice rozzuřený. "J-j-já nevím, o-o-o čem to m-m-mluvíte, pane." Věděl jsem, že je zle…ale snažil jsem se blafovat. "Madam Pomfreiová, toto je názorný příklad toho, že budeme muset do těch jídel dávat dvojnásobné množství halucinogenů. Já to říkal pořád!"
"Víš chlapče, opravdu jsi slyšel dobře. Naše škola slouží jako výcvikové centrum britské armády, neboť nám schází vojáci. Třetí Říše je na prahu vítězství a naší poslední šancí jsou tyto tábory, které nám zajistí sto procentně věrné a oddané vojáky. Tím spíše, kteří nesnáší svého nepřítele. Je nám jasné, že nikdo z Vás nepřežije, ale ve jménu Impéria toto riziko budete muset podstoupit. Vlastně, ono Vám nic jiného nezbyde."
Vyděšeně jsem se díval na každého profesora, pořád jsem tomu všemu nemohl uvěřit. Celou dobu jsem aspoň v koutku duše doufal, že nic z toho, co jsem slyšel z mých špehování, není pravda a že je to jen nějaký blbý vtip. To už mi ale madam Pomfreiová, nebo jaké je její pravdivé jméno, dávala injekci s nějakou tekutinou. Moje poslední myšlenka před tím, než mi dávku aplikovala, byla ta, kdo mě udal…

KRITIKA:

Abigail:

Tak začnu gramatickou a slohovou stránkou věci. Pozor na střídání časů, párkrát se to tam objevilo a nepůsobí to zrovna nejlíp. Pozor na přímou řeč, je často velkým kamenem úrazu a i tady jsou v ní chybky. Krom toho odstavce by se taky hodily. Lépe oddělí jednotlivé části. A sem tam nějaká chybka, no tak asi tak.
Příběh rozhodně patří k těm originálním. Napsaný je celkem dobře. Jen ty skoky v ději a postavách bych možná podala trochu jinak.
Tom je zvláštní typ člověka. Osobně se ani nedivím, že mu nikdo nevěřil. Ale pokud tak vypadat měl (asi ano) tak se mu to rozhodně povedlo. Povedly se i ostatní postavy. Tedy v rámci této povídky. Jako generálové, nebo kdo, potřebující zfanatizovat dav skutečně působí. Jediný, kdo mi moc neseděl, byl Harry, on sám je natolik "divný", že by mu ani další podivnosti vadit neměly.
K příběhu jako takovému, nevím. Dali jsme volnou ruku, pravda. Takže to beru, ale nejsem si jistá, že si přesně takhle představuji Fan-Fiction.
Konečný ortel: Ano (ale tak jak jsem psala Tabby!)

Andy:

No... je to originální:D ale prostě. Ehm. Kruci to má ale porotce vyjadřování. Řekněme, že ale hodnotit příběh, kde je z Bradavic výcvikové středisko, že není Voldemort,...
Konečný ortel: Ne

Enny:

+ Určitě originalita. K příběhu se hodily ty charaktery, které se však vymykají originálu. Styl psaní taky není nejhorší, ale místy jsem se ztrácela.
- Trochu překlepů. Tohle pro mě není HPFF. Menší vychýlení od charakterů a děje... fajn, ale tohle už je moc. Bradavice jako výcvikové středisko? Nesedělo mi to.
Konečný ortel: Ale tak jo, ale příště už opravdu jen HP, ano?

Essylt:

+ Dávám bod za originalitu.
- Jako celek není ta povídka vyloženě špatná, ale že by mě to nějak oslovilo, to se říct nedá. Docela mi vadilo, jak jsi přecházel z pohledu jedné osoby do druhé, aniž bys to jakkoliv oddělil. Taky jsem si všimla pár překlepů, ale to bych byla bývala přešla, kdybys tam neměl špatně psaná jména některých postav.
Konečný ortel: Ne

Idril:

+ musím ocenit originálnost a gramaticky dobře napsanou povídku.
- občas spolu prohodí jen pár slov… ale najednou spolu prokecají celou cestu do Bradavic.. achjo. No Lkore.. Anne řešit nebudu ano?:)) promiň, ale… Harry Potter má jasně vyhraněný žánr a tím je fantasy.
Konečný ortel: Ne

CELKOVÝ ORTEL: NE

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lkor Lkor | Web | 12. dubna 2008 v 23:40 | Reagovat

Postavy jsem oddělené měl, ale k tomu se vyjadřovat nechci. Bylo mi jasné, že nepostoupím, neboť jsem byl ve výběru téma až moc liberální. :-) No nic...každopádně díky za svoje názory. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama