Bez světla není naděje by Mariana

12. dubna 2008 v 23:29 | Mariana |  Bez světla není naděje - pokročilí
Autorkou je Mariana.

Byl jeden z krásných červnových slunečních dnů. Teplo a slunce vylákalo ven mnoho bradavických studentů. Opalovali se, koupali či jen tak seděli a užívali si. Bylo po zkouškách a jim zbýval poslední den do odjezdu ze školy. Mnozí studenti to nesli dobře, jen sedmé ročníky, které zde letos byly naposledy, melancholicky vzpomínaly na léta ztrávená zde. I když jejich srdce byla zahalena smutkem z loučení a strachem z věcí budoucích, tak si pořád drželi optimistickou náladu. Až na jednoho z nich, který osamoceně seděl pod jedním stromem tak, aby ho nikdo nemohl viděl, ale přitom aby on mohl pozorovat dění kolem. Rozloučení s Bradavicemi nesl hůře, než ostatní. Pro něj to nebyla jen škola, ale bylo to místo, kde začal normálně žít. Potkal zde přátele, kteří mu pomohli více než kdo jiný. Přátele na život a na smrt, kteří ho neodsoudili, ale naopak mu pomohli. Vzpomínal na jejich úplňkové výlety a všechny pobertovské žertíky, které kdy provedli. I když byl prefekt a na většině z nich se nepodílel, tak je miloval. Nikdy by to na hlas nepřiznal, ale miloval žertíky, které kluci vymýšleli. I když se vždy tvářil, že to není správné, tak jeho druhé já se na ně vždy těšilo. Byl to prostě Poberta a to se nedalo popřít.
V posledním ročníku se James se Siriusem hodně změnili. Zklidnili a začali působit dospěleji. Hlavně díky tomu se oběma podařilo získat dívky jejich života. Lilian a Catrine. Dvě kamarádky, které o těch dvou v životě nechtěly slyšet a pořád se s nimi jen hádaly. Dalo se tomu říkat ironie života nebo na to použít ono vhodné přísloví: Od nenávisti není k lásce daleko. Tyhle dva páry tomu přesně odpovídaly. Od doby, co spolu začali chodit se vše změnilo. Trávili spolu spoustu času a on zůstával sám. I Petr se někam ztrácel, ale nikomu nechtěl říct kam. Když je tak pozoroval, jak jsou zamilovaní, tak jim záviděl. Taky by chtěl potkat dívku, která by ho milovala a on ji, ale to nebylo možné. Byl vlkodlak. Která dívka by si troufla chodit s vlkodlakem? Žádná. Za ty roky už ztratil naději, že by kdy mohl žít normálně. Nemohl studovat, mít rodinu… Přátelé bylo to jediné, co mu život dopřál. Když teď měli opustit Bradavice, tak se bál, že je ztratí. Voldemort se začal projevovat v plné síle. Vraždy a zmizení teď byly na denním pořádku. Smutně si povzdechl a vydal se zpět do hradu.
Toulal se chladnými chodbami a přemýšlel. Už pár měsíců se mu líbila jedna dívka. Její krásné hnědé vlasy se jí vždy leskly ve slunci a čokoládové oči se na něj smály, když se náhodou potkali. Pokaždé, když ji někde zahlédl, tak se mu rozbušilo srdce a on byl schopen myslet jen na ni. Přátelé si toho všimli a pořád ho pobízeli, aby se odvážil a šel za ní. Nikdy tu odvahu nesebral. Neměl žádnou naději, že by si s ním něco začala. A i kdyby, tak jakmile by se dozvěděla o jeho "chlupatém problému", tak by to skončilo jako tehdy. Nadávkami a bolestným rozchodem. Nemělo to cenu. Jednou mu to stačilo.
Zatočil za roh a do někoho prudce vrazil. Ona osoba to málem neustála. Kdyby ji Remus nezachytil, tak by skončila na zemi. Teprve teď se podíval do koho to vrazil. Dech se mu zastavil, srdce poskočilo a v puse mu vyschlo. Byla to ona, Elena, dívka jeho snů. Koukali si do očí, než je sklopil k podlaze. Uvědomil si, že má ruce na jejím pase a že stojí blízko sebe. Rozpačitě je stáhl a trochu poodstoupil.
"Promiň, nedával jsem pozor na cestu." Omlouval se.
"To je v pořádku. Nebyla to tvoje chyba, ale moje. Jen jsem se trochu zamyslela." Usmála se na něj. Znovu tu byl ten pocit, který míval, když ji potkal.
"Ehm, tak já půjdu." Rozloučil se.
Chtěl ji obejít a pokračovat dál. V duchu si nadával. Taková příležitost ji oslovit a on to tak zkazí. Měl si sebrat odvahu! Nadával si v duchu. Ale nebylo to nic platné.
Zachytila ho za ruku dříve, než stačil odejít.
"Počkej." Zarazila ho prosebně.
"Děje se něco?" Zajímal se klidně, ale jejímu pohledu se vyhýbal.
"Co se s tebou děje Remusi? Už tě pár dní pozoruji. Jsi smutný a vyhýbáš se přátelům."
"To nic. Jen je konec školy. Nic víc." Snažil se z toho vykroutit.
"Jsi si jistý, že v tom není nic víc?"
Podíval se jí do očí a vyděl v nich otázku, skoro až němou prosbu. Co chtěla, aby jí řekl?
"Já…," hlas se mu na chvíli zadrhl. "..co víc?" Zmohl se na otázku a podíval se na ni.
Tentokrát sklopila oči ona. Myslel si, že je konec jejich debaty, ale to se mýlil.
"Něco tě trápí. Tvá duše je temná a už v ní není tolik světla, co bývalo. Proč?" Její oči mu prozradily, že má o něj strach. Srdce mu z toho poskočilo radostí.
"Protože jsem hlupák, který nedokáže sebrat odvahu. Já nemám naději, tak proto."
Myslel si, že to nepochopí. Jak by mohla, když neznala jeho problém.
"Každý má naději." Pokusila se odporovat.
"Bez světla není naděje." Namítl.
Zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Jejich kontakt se nedal přerušit. Nedokázal se od ní odtrhnout. Několika pomalými kroky překonala vzdálenost mezi nimi. Stál jako přikovaný. Cítil blízkost jejího těla, které se ho zlehka dotýkalo. Její vůni květin, kterou jí vždy voněly vlasy.
"Ale ty to světlo máš." Špitla tiše a jejich nosy se skoro dotýkaly.
Její slova a její blízkost ho konečně donutily sebrat všechnu odvahu. Přesto jeho druhé já bylo rychlejší, než chtěl.
"Jsem vlkodlak." Řekl tak naléhavě a zkroušeně, jak to cítilo jeho srdce.
To co vyslovil se nedalo změnit. Teď uteče a nechá ho tu stát s krvácejícím srdcem. K jeho překvapení se usmála a ruce mu položila na hruď.
"Vždyť já to vím, hlupáčku." Zašeptala láskyplně.
Pak konečně překonala vzdálenost mezi nimi a políbila ho. Svými slovy mu vyrazila dech, ale když ucítil její rty na svých, tak se nedal dlouho pobízet.
Chodbou najednou zazněly kroky, které je donutily se odtrhnout. Myslel si, že to byl jen sen či šprým. Věděla kdo je a přesto jí to nevadilo?
Vzala ho za ruku a zatáhla ho do nejbližší učebny, kterou zamknula. Nikdo je tu přece nemusel vidět. Pozoroval ji a nevěděl co dělat.
"Jsem nebezpečný, můžu ti ublížit." Namítl, když se setkali pohledy.
"Ty bys mi nikdy neublížil." Namítla tiše.
"Nikdy." Špitl tak, aby ho slyšela.
Seděla na jedné z lavic a pozorovala ho. Přešel k ní a opřel se rukama o lavici po stranách jejího těla. Jejich obličeje byly jen kousek od sebe.
"Já tě miluji už delší dobu." Přiznal se a čekal, že se mu vysměje.
Místo toho se zářivě usmála a její oči štěstím přímo hýřily.
"Já tebe taky, Remusi."
Políbil ji zlehka, ale brzy se polibek prodloužil…
V učebně spolu zůstali dlouho a do společenské místnosti se vrátili až po večerce, v ruku v ruce.
Bez světla není naděje, ale ona mu to světlo přinesla do života. I on našel naději.
Každý má naději, ať je kdo je. Vždy se najde někdo, kdo vám do života přinese ono potřebné světlo. Světlo naděje.

KRITIKA:

Abigail:

Tak: přidala bych pár odstavců, dala si pozor na pár čárek a chybek ve skloňování a shodě. Tolik k téhle stránce.
K příběhu - riskuješ, že nás ještě Remus neomrzel. No, snesla bych to bez té dívky chodící se Siriusem, trochu mi překážela. Myšlenky dobré, nápad s láskou a vlkodlactvím už trochu ohraný, ale jinak dobré. Mě se dokonce i líbilo, jak to na ni vybalil. Na Rema sice trochu moc spontánní čin, ale budiž. Naděje dobrá, jen na konci trochu moc násilná. FanFiction to je, snesla bych víc originality, pravda není to moc extra zábavné (holky tvrdí, že je to nudné, to bych až neřekla) ale mě se to četlo dobře. Rychle, příjemně. Nic extra, ale dobré. Nic víc, nic míň. Dobré, dobré, dobré.
Konečný ortel: ANO

Andy:

Chválím zpracování, jen bych možná přihodila trochu originality. I gramatika byla dobrá. Pozor na překlepy, kazí to celkový dojem.
Konečný ortel: ANO

Enny:

+ Dobrá gramatika. Hezky zpracované, líbil se mi začátek, i když bych možná vypustila to s Lily a Catrine a ty všeobecně známé informace. Také byl fajn jejich rozhovor.
- Sem tam bych trochu pozměnila nějaké slovíčko, překlep. Někdy se i slova zbytečně opakují. Při čtení jsem se trošku nudila, nevím, ale nic mě nenutilo čist dál.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Gramatika byla dobrá, to ano.
- James/Lily a Sirius/kráska, pokud možno nejlepší kamarádka Lily je už hodně ohrané a já si dovoluji říct, že i otravné. A v této povídce navíc naprosto zbytečné.
Abych se přiznala, tak se mi to nelíbilo. Nápad není nijak úchvatný, zpracování mi nesedlo A co se Remuse týče, tak byl podivný. Opravdu by na ni jen tak vychrlil, že je vlkodlak? Myslím, on se to spíš snažil úzkostlivě tajit.
Konečný ortel: Ne

Idril:

+ čárky byli okay
- Lili je Lili a ne Lilian! Já už někoho za tu přímou řeč zabiju! Ne nebudu se rozčilovat... nebudu... Strašně sladké to bylo...
Konečný ortel: Ne

CELLKOVÝ ORTEL: Ano

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama