Bez světla není naděje by Scarlett 1/2

12. dubna 2008 v 23:31 |  Bez světla není naděje - pokročilí
První část

Bylo pozdní odpoledne, slunce se pomalým tempem blížilo k obzoru a na terase domku, ze které byl nádherný výhled na moře na němž se třpytily sluneční paprsky, seděli dva muži. Na stolku mezi nimi stála láhev, na jejíž etiketě stálo Ohnivá whisky a dvě skleničky.
"Je mi velkou poctou, že jste mě požádal k rozhovoru s vámi, pane…"začal nejistě muž v barevném hábitu a zvláštním pakloboukem s třemi peříčky na straně, z pod kterého vykukovali krátké hnědé vlasy. Muž vedle něj jen přikývl, ale nic jiného neřekl. Byl to on, sám velký lord Voldemort. Hnědé vlasy mu ladně padali do bledé tváře, na které se rozprostíral chladný výraz. Jako dva temné diamanty se třpytili jeho tmavé oči a ironický úšklebek opatřovali úzké rty.
"Mohu se zeptat, proč právě já? A.. na jaké téma bude náš rozhovor?"promluvil znovu muž vedle něj. Jmenoval se Carl Linger a byl redaktorem Denního Věštce.
"Moc otázek, nemyslíte?"odpověděl mu Pán zla se vší chladností, až redaktorovi zatrnulo a nohy se rozklepali.
"O-omlouvám se, pane."řekl ihned. Nadechoval se k dalším omluvám, ale lord Voldemort ho mávnutím ruky zastavil.
"Myslím, že se nebudeme zdržovat nějakými omluvami. Chci aby jste napsal knihu. Knihu o mně. Budete ji vydávat jako za svou, smyšlenou, přestože to bude ve skutečnosti pravdivá kniha. Musím vás ale upozornit, že jestli prořeknete, že je vše pravda, umučím vaše blízké k smrti a posléze zabiju vás!"pronesl Pán zla a přísně pohlédl na Carla.
"Jistě… pane… Je mi velkou ctí…"zakoktal a hluboce se uklonil.
"To by stačilo!"zchladil ho Pán zla a pohodlně se opřel do křesla. "Asi bych měl začít úplně od začátku. Má matka hned po porodu zemřela, ale její přání, těsně před smrtí bylo, aby mě pojmenovali Tom Rojvol Raddle. Můj otec, mudla, ji opustil, nechal ji těhotnou uprostřed bídy. Je to základ mé nenávisti k mudlům. Ale vše vypuklo až později. Až když jsem nastoupil do Bradavic… Vše se odehrávalo pomalu, nenápadně… ale dělo se to…
…Na malé loďce, která plula po jezeru, seděl pod lampičkou, kolem které létali noční můry a komáři, malý chlapec s jemnou, ale bledou tváří a jeho hnědé vlasy, ostříhané na krátko, se leskly ve svitu lucerny. Za ním seděli dva chlapci, kteří si ho zvědavě prohlíželi, ale on jim nevěnoval jediný pohled.
"Hej ty tam ve předu!"zvolal najednou jeden z nich, černovlasý chlapec, který byl z nich o něco odvážnější. Chlapec na přídi loďky se otočil a tázavě pozvedl obočí.
"Proč se s námi nebavíš?"zeptal se druhý a odhrnul si z obličeje plavé vlasy.
"Mám snad nějaký důvod?"odpověděl otázkou chlapec na přídi a posměšně se na ně ušklíbl.
"Tak… přece… musíš se s někým bavit, nemůžeš tu být celých sedm let bez přátel! Já se jmenuji Abraxas Malfoy"promluvil plavovlasý chlapec. "On se jmenuje Cygnus Black."dodal a ukázal na chlapce vedle něj, který hrdě natáhl vzduch do svých plic a obdařil ho jedním zářivým a povýšeným pohledem. Nastalo ticho, které přehlušovalo jen tiché špitání okolních studentů a šplouchání vln, které se tříštili o loďky.
"Jak se jmenuješ?"zeptal se Cygnus naštvaně a dloubnul do chlapce
"Nechmatej na mě!"vyprskl a ohnal se po jeho ruce. "Jmenuji se Tom Rojvol Raddle!"
"To je nějaký mudlovský jméno ne? He - he! Podívej, Cygnusy, mudlovský šme..-ááá!"zaječel najednou Abraxas. Tom zúžil oči jako kočka a Abraxase pohltila nesnesitelná bolest.
"Ještě jednou, řekni že jsem mudlovský šmejd…a zabiju tě!"zasyčel nebezpečně a obrátil se k nim zády…
"…tak vypadali moje první okamžiky mezi čaroději. S těmi dvěma jsem se skamarádil , ale nebylo to nic vážného. Nikdy jsem přátele neměl a ani jsem po nich netoužil. Jen přidělávali problémy. Když jsem já měl problémy, svěřil jsem se svému hadovi, kterého jsem si koupil. Věděl jsem totiž, že umím mluvit s hady… Tak vypadali mé první okamžiky v Bradavicích. Zařazování dopadlo tak, jak jsem předpokládal. Byl jsem zařazen do Zmijozelu, stejně jako Abraxas a Cygnus. Báli se mě, protože věděli, co dokážu. Byli to takový moji malý poskoci. Společně jsme se učili černou magii, tajně jsme mučili mudlovský šmejdy, ale nikdy jsem je moc nezasvěcoval do svých budoucích plánů. Občas si ale semnou osud zahrál a já jsem musel rychle vymýšlet únikovou cestu zpátky. Jenže některým věcem prostě nelze uniknout. Nejsem totiž tak ledový, jak si všichni myslí… i já jsem potkal lásku…
…V potemnělé společenské místnosti Zmijozelu, která byla převážně v černé, stříbrné a zelené barvě, seděla na křesle u velkého krbu dívka. Černé vlasy se jí leskly ve světle ohně a házeli záhadný odlesk všude okolo sebe. Dlouhé, černé řasy, které ji rámovali tmavé oči, s ďábelským zábleskem a plné rty sváděli všechny kolemjdoucí chlapce k polibku.
Ticho přerušilo hlasité odstoupení zdi, zpoza které vstoupili do společenské místnosti tři chlapci. Vedl je vysoký mladík s chladným výrazem, kterého se všichni báli. Jeho a také jeho kumpánů. Malfoye a Blacka. Hrdě se nadouvali, že jsou v přízni nefalšovaného Zmijozeláka, kterým chladnost a zlost prostupovali skrz na skrz, že jsou to jeho přátelé. Jenže oni byli tak slepý…
"Ale, podívejme se… kohopak to tu máme…"začal posměšně Black a strčil loktem do svého kumpána. "Naše slečna Luminar!"dodal a s úšklebkem si přisedl k dívce. Otráveně zvedla oči od knížky, jež svírala v dlaních a pohrdavě se podívala na Cygnuse.
"Co chceš, Blacku?"zeptala se a naštvaně zaklapla knížku.
"Co takhle.. tebe?"odpověděl ji Malfoy, který si přesedl k dívce z druhé strany a svou ruku ji položil na své koleno.
"Ty idiote!"zavrčela nebezpečně a v očích se jí zablýsklo. "Ihned sundej tu pazouru z mé nohy, nebo tě umučím k smrti!"poručila mu a namířila na něj hůlkou.
"Ale kotě, nedělej se!"sykl nebezpečně Black a než stačila jakkoliv zareagovat, odzbrojil ji a natahoval se k ráně.
"TAK DOST VY DVA IMBECILOVÉ!"zahřměl třetí z nich - Tom. Oba vyděšeně nadskočili a v obličeji zbledli, jako by viděli smrt. Ani na chvíli neváhali. Rychle vyskočili z gauče a klidili se z Tomovi rány.
"Alex…ti dva jsou blbci, myslí si kdo ví co nejsou…"řekl Tom s chladností v hlase.
"Budu to brát jako omluvu, Raddle."kývla stroze Alexandra, popadla knížku a zmizela v temných schodech, které vedli do dívčích ložnic…
"Ti dva byli prostě hajzlové. Jeli po Alexandře od třeťáku, kdy se tahle příhoda stala. Pokaždé, když ji potkali, tak na ni něco zkoušeli. Tedy když jsem tam nebyl já - nesnášel jsem to. Nesnášel jsem, když ji oblézali a otravovali. Nechtěl jsem si to připustit, až do pátého ročníku jsem si zapíral, že se mi líbí. Nakonec jsem to pochopil. Pochopil jsem, že k ní doopravdy něco cítím."řekl Pán všeho zla a po jeho tváři se přehnal náznak smutku, který ale ihned schoval za svou ledovou masku. "I přes to, že jsem byl nejobávanější student Zmijozelu, že všichni mudlovští šmejdi se pod mým pohledem rozklepali, nedokázal jsem jen tak za ní přijít a říct ji to. Je to tak. Slavný lord Voldemort si nebyl schopen rady!"zavrčel podrážděně a udeřil pěstí do stolu, až skleničky nadskočili a redaktor vyděšeně vyjekl. Nastala chvíle ticha, ve kterém se mísil strach a rozzuřenost, smutek a děs. Naštěstí lord Voldemort pokračoval ve svém vyprávění. "A jednou… se to všechno změnilo. Bylo to o Vánocích v šestém ročníku. Většina Zmijozelských odjela za svými rodinami, ale já zůstal. Nechtěl jsem do toho sirotčince. Zůstala i ona…
…po celých Bradavicích byli vyvěšeny všelijaké Vánoční ozdůbky, jež měli potěšit všechny studenty i učitele a hlavně měli navodit to pravou Vánoční náladu, i když tu jedinou dokázal doopravdy navodit jen rodinný kruh nejbližších. Jednou osamělou chodbou ve sklepení se procházel mladík, kterému jeho delší hnědé vlasy zakrývali třpytivé, tmavé oči, jež upíral k zemi. Na jeho hrudi se pyšně vyjímal prefektský odznak, proto se mohl i v tuto pozdní hodinu toulat po hradu. Byl zabrán tolik do svých myšlenek, že si ani neuvědomil kráčící osoby před ním. Než stačil jakkoliv zareagovat, oba se srazili. Dívka, která do něj narazila, nedokázala udržet rovnováhu a chlapec ji tak tak stačil zachytit. Podíval se do jejích tmavých, ďábelských očí a jeho pohled trochu změkl.
"Raddle!"řekla dívka v jeho náručí a bojovně si zkřížila ruce na prsou.
"Alexandro!"zavrčel vzpamatovaný Tom ledově a pomohl dívce na nohy.
"Co tady děláš?"zeptala se a uhladila si svůj špinavý a pomačkaný hábit.
"To bych se měl spíš ptát já, nemyslíš?"vyjel nebezpečně. "JÁ jsem prefekt!"dodal a ukázal na svůj odznak.
"No nepovídej, Raddle, jako bych to nevěděla!"odsekla mu a v očích se jí pobaveně zajiskřilo.
"Máš štěstí že jsi ze Zmijozelu, nebudu přece své koleji odebírat body, i když bych to měl udělat! Vrať se ihned do společenské místnosti, ať tě nechytne někdo jiný, než já!"poručil ji nekompromisně a rukou ukázal chodbou k jejich koleji.
"Mohu tě požádat, Tome, aby si mě doprovodil?"zeptala se s úsměvem a o krok k němu přišla blíže.
"Asi ses uhodila do hlavy, proč bych to dělal?"řekl a nasadil svou ledovou masku.
"Vezmi si, že když mě načapá nějaký jiný prefekt, strhne my body, ale v tvém doprovodu to raději neudělají.."šeptla a znovu k němu přišla blíže.
"Luminarová!"
"Neříkej mi tak! Jmenuji se Luminar, je to v latině světlo! Nesníš ho drmolit!"uhodila rozčileně a její obličej se zakabonil jako sám temný démon.
"Omlouvat se nebudu! Víš, že to neumím a nebudu se to učit!"odsekl a její pohled, před kterým by někteří raději utíkali, ho ani trochu nerozhodil.
"Fajn! Doprovodíš mě, nebo mě necháš samotnou toulat se takovou dálku?"zeptala se a její výraz se trochu zmírnil. Tom chvíli váhal, ale nakonec jen přikývnul a nabídl ji rámě, které s úsměvem přijala…
"Stali se z nás přátelé. Byla to moje první kamarádka. Pravda, cítil jsem k ní něco více, ale neřekl jsem jí to. Přece jen jsem velmi opatrný na to co dělám, na to koho mám okolo sebe. Jenže ona to viděla nejspíše jinak. Netrvalo to dlouho a přišel ten první večer. První večer, kdy jsem poprvé pocítil něco víc, než jen nenávist, zlost nebo prostě jen ledovost. Celý svůj život jsem se nechával zahrnovat jen těmito city. Ale ona mi ukázala i jiné city… lásku…"vyprávěl Pán zla. V očích se mu na chvíli zatřpytili slzy, které ale zamrkáním zahnal.
"Pane, jestli chcete, můžete na chvíli přestat a…"
"Nepřerušuj mě!"vskočil redaktorovi do řeči a sjel ho ledovým pohledem. "Víš co jsem ti řekl? Vzpomeň si, nebo to udělám hned teď!!"zavrčel.
"Omlouvám se…"řekl Carl a čekal, kdy bude Temný pán pokračovat.
"Bylo to pár dnů před tím odporným mudlovským svátkem. Před Valentýnem. Byl už pozdní večer, když jsem ji potkal…
…venku skučel studený vítr, v jehož náručí ještě poletovali sem tam vločky, jako by snad chtěli naznačit, že se nechtějí vzdát svého zimného kralování. Po chodbách Bradavické škole ve sklepení, kde bylo nejchladněji z celého hradu, chvátal mladík po chodbě a vůbec si nevšímal vyjevených prvňáků, které míjel. Ve tváři byl rudý vzteky a pod vousy si tiše mlel všelijaké urážky a kletby. Nemířil do společenské místnosti, ale do prefektské koupelny.
"Zmijozelská hrdost!"řekl, když přišel temnou chodbou až ke zdi. Ve chvíli před ním stáli dveře, které lehce otevřel a následně za sebou zavřel. Divil se, že celá místnost je naplněná lehkou párou. Vždyť druhý prefekt je na večeři a nikdo jiný by neměl vědět heslo. Přešel tedy blíže k velkému bazénku a na protější straně spatřil dívku. Alexandru. Jeho žaludek najednou udělal kotrmelec a celý zbledl a následně zrudl. Nevěděl, jestli je to zlobou nebo drzostí, kterou ona dívka právě projevila. Ležela jen tak opřená o chladnou stěnu bazénku, naštěstí zakryta pěnou a pravidelně oddychovala.
"ALEXANDRO LUMINAR!"zahřměl, až se zdi otřásli a dívka sebou vyděšeně škubla.
"Raddle… co… totiž.. co tady děláš?"začala koktat a hrnout k sobě co nejvíce bublinek, aby zakryla svou nahotu.
"TO BYCH SE MĚL SPÍŠE PTÁT JÁ, NEMYSLÍŠ?Tohle je prefektská koupelna, nemáš tu co dělat!"
"Ale…"
"Žádný ale!!"zarazil ji a rychlím krokem obešel celý bazén až k ní. "Ihned odtud vypadni! Nemám na tebe náladu!"
"Vždyť jsem nahá!"
"Tak si okolo sebe omotej osušku, ty krávo!"odsekl ji a chytl za ruku.
"Proč se ke mně tak chováš, Tome?"hlesla a v jejích očích se najednou objevili slzy, které Toma naprosto zarazili.
"Alex… já.. promiň…mám toho dneska už dost…"hlesl a sám se divil nad tím, že se omluvil.
"Miluji tě…"šeptla a pomalu vylezla z bazénku tak, jak ji bůh stvořil.
"Co…"podivil se Tom a rychle ze sebe svlékl hábit, který přehodil ho přes nahou dívku před ním.
"Slyšel si.."špitla a po tváři se jí skutálela slza. Najednou byla pryč její ledovost a hrdost. Sklopila hlavu k zemi a stála před ním jako před svým soudcem, který ji má odsoudit k smrti.
"Alex…"řekl potichu a lehce ji pohladil po mokrých vlasech a chytl za bradu. "Podívej se na mě.."poručil jemně a pozvedl ji hlavu. Pohlédl do jejích uslzených očí, plných lásky a lítosti. Podlamovali se mu kolena pod tímto pohledem. Nemohl to vydržet. Pomalu k ní přistoupil a jemně ji objal, jako by byla z té nejjemnější látky a mohla se mu rozplynout v rukou. Ani jeden nechtěl kazit tu krásnou chvíli, která je naplňovala. Lehce přejel svými rty její a když necítil žádný odpor, přitáhl si ji těsně k sobě a políbil ji jemně a vášnivě zároveň. Líbali se dlouho, užívali se té nádherné chvíle, která se už třeba nikdy nemusela opakovat. Když se od sebe odtrhli, schoulila se Alex do jeho náruče a potichu zavzlykala.
"Alex… neplač…miluji tě!"špitl a do jejích vlasů snesl jeden něžný polibek…
"Nechodili jsme spolu. Přece jen jsem byl ten nejobávanější a všichni mě měli za někoho, kdo nemá žádnou slabinu ani city. Kdybychom se dali dohromady, všichni by věděli, že slabinu mám. Bylo to pro mě těžké, potkávat ji na chodbách, ve společenské místnosti, ve Velké síni… prostě všude. Ale zvládli jsme to. Po nocích jsme si šeptali něžná slůvka a užívali si jeden druhého a přes den jsme spolu občas prohodili nějaké to slovíčko. Žili jsme takhle až do konce školního roku. Děsili mě ty dva měsíce, které nás měli rozdělit, ale nedával jsem to na sobě znát. Ani ona ne. Byla to má ledová královna, která ale pod mým pohledem roztála. Než jsem se nadál, prázdniny byli pryč a já jsem s radostí a nervozitou očekával její příchod… Pomalu se blížíme ke konci vyprávění… Doufám, že jste si dělal poznámky, nebudu to vícekrát opakovat.."řekl a pohlédl na redaktora, který jen přikývl a zvědavě na něj kulil své oči. "A pak.. jsem ji konečně potkal…
…ručičky velkých nástěnných hodin se pomalu blížili k 11 hodině. V dlouhé nástupní hale, kterou zaplňovala pára z lokomotivy, stál zástup rodičů, kteří se loučili se svými dítky. Se studenty Bradavic. Zase je na dlouhou dobu neuvidí. Někteří ovšem svou rodinu zde neměli. Mezi ně patřil i vysoký chlapec, který se přes prázdniny vytáhl do výšky a jeho bledá kůže jakoby ještě více zbělala. Lehce se kousal nervozitou do svých rtů. Rozhlížel se stále dokola a čekal. Vlak se za chvíli měl rozjet, ale on stále čekal, kdy jeho milovaná konečně z chumlu mlhy a skočí mu do náruče. Pomalu vzdával svou naději, když v tom se z nenadání vynořila černovlasá dívka. Málem ji nepoznal. Byla oblečena do elegantního černo-zeleného kostýmku, který zvýrazňoval její ženské křivky, dlouhé černé vlasy měla místy promelírované bílou barvou a delší ofinu, která ji svůdně padala do ďábelských, černých očí. S povýšeným pohledem se rozhlédla po nástupišti a když ho spatřila, rychle se k němu rozběhla. Než stačil jakkoliv zareagovat, skočila mu okolo krku a vtiskla vášnivý polibek. Vyjeveně na ní zíral, ale nakonec ji pevně objal a její polibek jí oplácel. Najednou se ozval vlak a oba sebou vyděšeně trhli.
"Ahoj, Tome.."pozdravila ho s úsměvem od ucha k uchu a trošku poodstoupila.
"Ahoj, lásko."špitl a lehce ji chytl za ruku.
"Chci tě požádat.. abychom spolu.. mohli chodit i na veřejnosti.."řekla z nenadání a než stačil Tom cokoliv udělat, přitáhla si ho k sobě a lehce líbla na líčko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama