Bez světla není naděje by Silwen

12. dubna 2008 v 23:32 | Silwen |  Bez světla není naděje - pokročilí
Jednorázovka Silwen...

Tma byla všeobjímající a ohlušující svojí tichostí. Jako slepec jsem se po hmatu sunul podél slizce vlhkých stěn směrem ke dveřím ze své cely. Po několika nekonečných vteřinách jsem konečně nahmátl kovový rám, na němž byly v pravidelných intervalech rozesety hladké vybouleniny nýtů.
Prokřehlými konečky prstů jsem prohlížel podlahu u dveří zkoumaje, jestli se u nich neobjevilo vykouzlené jídlo. První dva dny svého věznění jsem si myslel, že mě asi nechávají zemřít hlady, protože stále nikdo nepřicházel, aby mě udržel při životě alespoň minimálním přídělem potravy. Potom jsem zjistil, že nepotřebují otevírat dveře, aby mi do cely cokoliv dopravili.
Ne, ještě tam nebylo po jídle ani památky.
Přemítal jsem, jestli na mě náhodou nezapomněli (nebylo by to poprvé). Tři dny už jsem nikoho neviděl. Tedy ne že by mi podobné "návštěvy" přinášel nějakou útěchu. Vždy znamenaly pouze výslechy a mučení.
Při pomyšlení na poslední výslech se mi zhoupnul lačný žaludek.
Říkali stále totéž - zabijeme tvé přátele, zabijeme tvou malou sestřičku, kdybys je tak slyšel křičet…
Ne, dost!
Copak mi nestačí vysměvačné hlasy smrtijedů? Musím se těmi hrůznými představami trápit i já sám?
Nejistým krokem jsem se vydal směrem, kde by měla být stará, proleželá (a ještě k tomu neuvěřitelně smradlavá) matrace - mé lože. Nepříliš pohodlné, ale pořád lepší než studená podlaha, to se musí uznat.
Zachumlal jsem se do slaboučké přikrývky a doufal, že pokud usnu, nebudou se mi zdát jako téměř pokaždé noční můry o zkrvavených tělech mých přátel nebo rodiny.
Jenomže s doufáním je to na tomhle zpropadeném místě trochu problém. Trochu větší problém.
Takže jsem se opět vzbudil s výkřikem uprostřed nepěkného snu o vraždách. Tentokrát to byl Harry. Díval se na mě těma svýma jiskřivě zelenýma očima a prosil - u všech svatých jak ty oči prosily - abych to všechno nějak zarazil. Abych udělal cokoliv. Jenomže já se nemohl ani pohnout. Prostě jsem jenom stál a přihlížel…
Nevím, jestli tohle není nakonec horší než to, když se do mého těla zakousne kletba přinášející bolest. Pochybuji, že kdy budu schopen těch pár hlásek skládajících onu formuli vyslovit…
Tiše jsem ležel a vnímal stále stejnou hutnou tmu. Vnikala mi majetnicky do úst a nosu a dusila mě jako příliš horlivé objetí. Ukradla mi zrak a já se utápěl v temnotě.
Pamatuji si, jak mi Harry vyprávěl o jeskyni, kde s Brumbálem našli ten falešný medailonek. Prý mu připadalo, že tma, která se držela nad jezerem, byla naplněná něčím zlým. Skoro jako kdyby sama o sobě existovala a ukrádala mu dech. Sála z něj cokoliv pozitivního až mu to připomínalo mozkomory.
Tohle prostředí bylo podobné. Prosycené nepřátelskou mocí.
Není ostatně divu, když někde nedaleko sídlil Vy-víte-kdo a do všech stran z něj proudí černá magie. Nehledě na všechny ty smrtijedy, případně mozkomory (naštěstí jsem tu prozatím žádného neviděl). To mi připomíná co onehdy říkal Harry - Brumbál dokázal po stopách mocné magie jít jako nějaký stopařský pes. Co by asi cítil přímo tady v pekle?
Žaludek se znovu přihlásil o slovo a vysílal ke mně jasné signály.
Procedura se stěnou a dveřmi se opakovala, ovšem na jejím konci čekala sladká odměna. Tedy pokud jsem mohl soudit po prvním soustu nic světoborného to nebylo. Nějaké zbytky, ale pořád lepší než nic. Hlad je nejlepší kuchař, jak vždycky poznamenávala mamka, když připravovala nějakou rychlou večeři.
Kdepak, maminčině kuchyni se nikdy nic nevyrovnalo, natož teprve tohle…
Když jsem do sebe naládoval všechno co se dalo, opět jsem se pomalu přesunul k matraci a zalehnul. Ležení je poslední dobou má oblíbená zábava.
Tuším, že v žebříčku oblíbenosti momentálně překonává i famrfpál nebo nezřízené hodování. A to už je co říct.
"Weasley je náš král
Weasley je náš král
Ten umí hrát famfrpál
Weasley je náš král!"
Polohlasně jsem si zpíval známý popěvek a přemýšlel, jestli si ještě kdy famfrpál zahraju. Co famfrpál… Ale uvidím vůbec ještě někdy skutečnej den? Budu někdy moct obejmout rodiče? Co když už nikdy neucítím Hermionin heřmánkový šampon, po němž jí vždycky tak hezky voní vlasy?
Nechce se mi umřít.
Mám chuť žít, přestože mi pojem "normální život" přestává být tak úplně jasný. Všechno se tak nějak pokřivilo a smrsklo. Kromě pocitu strachu a bezmoci.
"K vítězství nás vede dál,
chytí každičký Camrál.
Nebelvírem zní chorál:
Weasley je náš král!"
Vlastně to nebylo zas tak dlouho - snad něco přes rok-, co mi zpěv přeplněné nebelvírské společenské místnosti způsoboval málem mrákoty. Sakra, to byly chvilky opojnější než cokoliv jiného a-
Proud myšlenek přerušilo nepřeslechnutelné bouchnutí do ocelových dveří.
Jsou zpátky a chystají se…
Bože, dej mi sílu vydržet!
Strach mi nedovolil se pohnout ani o milimetr, stejně jako v mém posledním snu.
"Ne," uniknul mi tichý protest.
Když se ozvalo zaskřípění odevírajících se dveří, tuhla mi krev v žilách. Oslnivě bodavé světlo mi zabránilo spatřit osobu, jenž vcházela.
"Weasley?!"
Ten hlas...
"Vstávejte, rychle."
Nechápal jsem, co se děje.
"Ale-"
"Na otázky teď není čas. Můžete chodit?"
"Ano."
Stále oslepený světlem jsem mžoural na muže, který mi sevřel pevně loket a pomáhal mému ztuhlému tělu zaujmout polohu stojmo.
Můj rozměklý mozek chápal, že je to šance jak se dostat pryč, přesto jsem byl příliš zpitomělý z přívalu světla a unaveně zavíral oči a víceméně poslepu se nechával táhnout pryč z mého vězení na spojovací chodbou.
Zvláštní, že jsem ani v tuhle chvíli nedokázal mobilizovat a projevit větší snahu než jen samovolné kroky. Snad to bylo mou částečnou rezignací…
Klopýtal jsem a snažil se nevnímat přicházející slabost.
Čas ubíhal a já cítil, že sil už nemám nazbyt. Vlastně už v podstatě žádné. Na druhou stranu už jsem si začínal přivykat na světlo v chodbě.
" Už…ne-nemůžu," vydechl jsem nakonec zničeně.
"Musíte, už to není daleko."
"Už ani mluvit se mi nechtělo
"Ne."
Kolena se mi podlomila a setkala se s tvrdou betonovou podlahou.
Tohle je konec.
Definitivní.
"Weasley, vůbec mi to neulehčujete," prohlásil profesor Snape a znenadání jsem ucítil, že si mě jako hadrovou panenku zvedá do náručí. Vděčně jsem ovinul jednu paži kolem jeho krku a nechal se nést jako děcko. Uvědomoval jsem si, že vzhledem k absolutnímu nedostatku hygieny, musím hrozně páchnout, ale žádná pohrdlivá narážka nepřicházela.
Závan čerstvého vzduchu mě o pár chvil později probudil z letargie a když jsem nad hlavou spatřil hvězdami posetou oblohu, nevěřil jsem svým očím.
Tohle je sen a já se za okamžik zase probudím do té ohavné studené kobky…
Probudil jsem se. Ale úplně někde jinde, obklopen svojí usmívající se rodinou. Hermiona slzela a já si v jednu nemožnou vteřinu říkal, že i když má tmavé kruhy pod očima a vlasy rozčepýřené do všech světových stran, tak jí to sluší.
Skoro jsem tomu obratu nedokázal uvěřit. Všichni žijí, očividně se jim nic nestalo. Já sám jsem přežil… Byl to pro mě v tu chvíli jako zázrak.
Po tvářích mi stékaly slzy a vzpomínka na mučivé noční můry přiživované smrtijedskými průpovídkami pomalu bledly jako dávné stíny.
Zjistil jsem, že jsem ve tmě vězení Vy-víte-koho strávil celkem víc jak měsíc. Přesto bych býval byl ochotný tvrdit, že to klidně mohl být celý rok než mě vysvobodil ten nejméně očekávaný člověk ze všech.
Ukradl mě ze spárů Pána zla a konečně tak přiznal barvu. Nakonec za tuhle dvojí hru zaplatil vlastním životem.
Zemřel a zanechal mi v hlavě nezodpovězenou otázku: proč?
Severus Snape si vzal do hrobu mnohá tajemství a záhady. A zrovna tahle má otázka byla koneckonců hrozně nevýznamná v porovnání s jinými, tak přesto bych odpověď rád znal…
I když už uběhlo od mého zajetí mnoho let, stále se občas uprostřed noci probouzím s čelem oroseným potem a srdcem ustrašeně neklidným.
Možná že to skutečně je projev zbabělosti (nikdy jsem o sobě ostatně netvrdil, že jsem hrdina), ale kdykoliv se mi tohle stane, musím rozsvítit stolní lampičku, abych vyhnal tmu někam do kouta. Potom se přitulím ke své poklidně oddechující ženě a vdechuji jemnou heřmánkovou vůni dokud znovu neklidně neusnu…
KRITIKA:

Abigail:

Pár chybějících čárek, překlepů, chybek a divných výrazů, ale oproti některým dalším to jde. Jen upozorňuji, aby autor neusnul na vavřínech.
Jinak jsem překvapená, hodně. Začínala jsem číst trochu s obavami - říkám si: Další Sirius, tak co tu bude teď nové? A ono je to zatím úplně nové. Líbilo se mi Ronovo přemýšlení. O všem. Jak si udržoval vědomí a i ten kus s písničkou. Jak si zpívá, chce se mu žít, ale život se začíná vzdalovat. Hlavně byla skvělá ta část se záchranou. Popis toho, jak ač by chtěl ven a ví, že by měl chtít ven, nemůže. Ta malátnost, skoro až rezignace, letargie a ztráta sil, a přesto v tom myšlení smysl. Dobré. Taky se mi líbil závěr. S heřmánkovou vůní… a abych nezapomněla, i těch pár řádků o Snapeovi, žádný velký super-hrdina, žádné dojemné scény, které se mnohdy vymknou kontrole. Prostě Severus Snape přibližně tak, jak byl. Ale hlavní poklona patří Ronovi…
Konečný ortel:Ano

Andy:

Ano, chybky by se tam našly. Ale jako celek mě příběh uchvátil. Ronovy emoce a celkový děj. Nepřímý popis charakterů Snapa a Rona. Moc se mi to líbilo. Jen pozor na překlepy.
Konečný ortel:ANO

Enny:

+ Musím říct, že tahle povídka se mi četla moc dobře. Hodně se mi líbila ta chvíle, kdy si Ron zpíval, vzpomínal a přemílal o životě. Taky to, jak uvažoval o slovech Harryho. Snape se tady taky předvedl, byl takový, jaký opravdu je. Žádný přemrštěný konec, prostě fajn. A ten útěk, ten se poved, skvěle popsané.
- Pár překlepů, čárky. Místy zvláštní výrazy, ale jinak nemám, co vytknout.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

- Nějaké ty čárky a narazila jsem i na pár výrazů, které bych... buď pozměnila, nebo vypustila.
+ Ron je trochu jiný, než jak ho známe z knížek a já si dovoluji říct, že o něco lepší. Nebudu tvrdit, že mi to vadí, spíš právě naopak. Co se týče Severuse, tak ten je přesně takový, jak ho autorka podala - rezervovaný, chladný a naprosto klidný (i když nemůžu popřít, že to, jak z něj Rowlingová udělala dobráka, se mi nelíbilo).
Konečný ortel: Ano

Idril:

+ pěkné originální vypravování z Ronova pohledu. To je tu snad poprvé. Gramaticky správně a... nezabiju tě jako jednu z mála za uvozovky.
- Ron a že by byl někdy dospělý? Vyznělo to tak.
Konečný ortel: Ano

CELKOVÝ ORTEL: Ano

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Silwen Silwen | E-mail | Web | 13. dubna 2008 v 19:37 | Reagovat

Děkuji porotě za hodnocení, které mě dokonce i potěšilo... ;0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama