Bez světla není naděje by Sirina

12. dubna 2008 v 23:32 | Sirina |  Bez světla není naděje - pokročilí
Sirinina práce

Ve své povídce se chci zaměřit na vztah mezi Brumbálem a Grindelwaldem. Původně jsem chtěla celý tento příběh založit jen na faktech, ale po tom, co jsem si přeložila Brumbálův životopis na lexikonu, jsem od toho upustila. Zjistila jsem, že nebyl žádnej andílek.
Hlavní postavy: Brumbál, Grindelwald
Žánr: slash, smutné
Přístupnost: 15let
***
Unavený Albus Brumbál seděl ve své ředitelně, hlavu složenou v dlaních. Dnešní noci se Voldemort znovu vrátil, znovu začne válka. Bude teď mít hodně práce... A pak mu tahle událost přinesla první vzpomínku na Gellerta.
~
Bylo mi osmnáct. Seděl jsem na zahradě našeho domu v Godrikově dole a přemýšlel o tom světlovlasém mladíkovi, s kterým jsem se před chvílí srazil. Podle všeho to byl ten prasynovec Batyldy Bagshotové, co napsala knihu Dějiny čar a kouzel. Představil se mi jako Gellert Grindelwald. Hned mi padl do oka, proto jsem ho pozval na večeři. S mým kuchařským uměním to sice bylo značné riziko, ale za pokus to stálo. Něco mě k němu táhlo. Tehdy jsem však ještě nevěděl co. Líbila se mi jeho přítomnost. Chtěl jsem se o něm dozvědět víc. Řekl mi jen, že je mu šestnáct a že chodil do Kruvalu. Víc nic.
Zvedl jsem se z lavičky a vešel do domu. Po tom, co mi v lednu nešťastnou náhodou umřela matka, zůstali mi na krku dva sourozenci, o které jsem se musel starat.
Vešel jsem do kuchyně, měl jsem co dělat. Byly už čtyři hodiny a Gellert měl přijít v sedm.
~
A přišel
přesně
v sedm. Stál v předsíni a předával Ariane květiny. Vzájemně jsem je představil a zavedl do jídelny. Byl jsem poměrně nervózní, nechtěl jsem nic pokazit. Oba se usadili ke stolu a já mohl podávat večeři. Jako první byla Staroanglická sýrová polévka, pak následovalo skopové maso s jarní cibulkou a vše se zakončilo dýňovým koláčem. Musel jsem se pochválit, docela se mi to povedlo. Což bylo u mě hodně nezvyklé. Většinou jsem jídlo vždy připálil.
V místnosti panovalo nepříjemné ticho, proto jsem ho prolomil:
"Jak to, že nejsi v Bulharsku? Ty budeš přestupovat do Bradavic?"
"Moje matka zemřela, musel jsem se přestěhovat k pratetě. Zařídila mi soukromého učitele." Odpověděl. Tehdy jsem netušil, že tohle není celá pravda.
"To je mi líto," pronesl jsem upřímně.
Přece jen to nebylo zas až tak dlouho, co matka umřela. A já, jakožto zletilý kouzelník, jsem měl na starost oba své sourozence - Aberfortha a Ariane. Tedy alespoň do té doby, dokud nepropustí otce z Azkabanu, což se mělo stát už v létě. Na ministerstvu jsem si musel najít práci, abychom měli z čeho žít. Gellert měl alespoň to štěstí, že měl příbuzné.
"A co ty?" chtěl odvést Gellert řeč jinam.
"Já letos dokončil Bradavice,"odpověděl jsem pohotově.
Dál jsme si během jídla povídali. Po chvíli si tam Ariane připadala navíc, proto se po jídle hned zvedla a se slovy: "Jsem unavená, půjdu spát, dobrou noc." odešla k sobě do pokoje. Popravdě jsem jí taktak vnímal a Gell si ani nevšiml, že odešla. Tak jsme byli zabráni do rozhovoru. Moc dobře se nám povídalo.
Odešel jsem pro ohnivou whisky a za chvíli jsme byli ve veselé náladě. Povídali jsme si bez jakýchkoli zábran. Domem se ozývaly salvy smíchu. Během večera jsme na sebe řekli tolik věcí, od běžných problémů až po úplná tajemství. Když odbila půlnoc, Gell si vzpomněl, že musí domů. Nabídl jsem se, že ho doprovodím. Asi to nebyl zrovna nejrozumnější nápad. Svým hlasitým smíchem a nárazy do všeho, co si před nás stouplo a nechtělo uhnout, jsme museli vzbudit polovinu ulice. Nakonec jsme se svalili před dveřmi. Pak mám okno.
Vzbudil jsem se až dopoledne v neznámém pokoji. Hlava mi třeštěla a bylo mi zle. Opatrně jsem se posadil a rozhlédl po místnosti. V druhém rohu ležel Gell, neměl zrovna zdravou barvu v obličeji. Zjistil jsem, že nebyl zrovna dobrý nápad posadit se tak rychle, a zrovna v tu chvíli nás přišla zkontrolovat paní Bagshotová. Cítil jsem nutkavou potřebu omluvit se.
"Dobré ráno, paní Bagshotová, moc se omlouvám, nechtěl jsem vám přidělávat starosti…" Batylda mě ale zarazila:
"To je v pořádku, jsem ráda, že se bavil. Potřeboval to. A budu ráda, když mi budeš tykat, říkej mi klidně teto."
Mile se na mě usmála a podala mi lektvar proti kocovině. Vděčně jsem ho přijal a na ex vypil. Hned se mi ulevilo. Jenže na mě také dolehla má tíživá povinnost. Nemohl jsem nechat Ariane samotnou doma
"Moc vám děkuji, že jste se o mě postarala. Musím jít ale za Ariane, nemůže zůstat doma samotná." Tížilo mě svědomí, protože jsem na ni úplně zapomněl.
"Nedělej si starosti, tvoje sestra je tady. Doufám, že tu zůstanete přes oběd," mrkla na mě.
Sice jsem protestoval, ale nakonec jsme zůstali.
~
Brumbál se usmál. Tehdy ještě nevěděl, kdo je Gellert doopravdy. Co by se ale stalo, kdybych věděl, jaký je? Měl jsem ho rád…miloval jsem ho. A na mysl mu vytanula další vzpomínka. Jen o pár měsíců mladší...
~
Mého otce nedávno propustili. Vzal si k sobě oba mé sourozence a přestěhoval se do Londýna. Nechal nám tak s Gellem volné pole působnosti. Začali jsme spolu bydlet a mně začaly vadit ty jeho věčné tajnosti. Vytrácel se a nikdy nechtěl říct kam a proč. Dokonce jsme se poprvé pohádali. On se pak sbalil a celý den se neukázal.
Začal jsem mít o něj strach, přece jen, kde by zůstal přes noc? Co když se mu něco stalo? Pomalu ale jistě se mě zmocňovala panika. Zašel jsem se zeptat i Batyldy, jestli o něm něco neví. Nic. Neukázal se u ní. Vrátil jsem se tedy domů.
Bylo už deset večer a on stále nikde. Jestli jsem byl odpoledne vystrašený, tak teď jsem byl šílený strachy. Chodil jsem po obývacím pokoji a při každém šramocení zpozorněl.
Jedenáct hodin. Přesunul jsem se do křesla. Byl jsem k smrti unavený. Ani nevím, kolik bylo, když jsem usnul.
~
S trhnutím jsem se probudil. U Merlina, jak jsem si mohl dovolit usnout? Rozhlédl jsem se kolem a teprve teď si všiml, že jsem v posteli a vedle mě spokojeně oddychuje Gell. Hlasitě jsem si oddechl. Hodlal jsem mu to ale ještě spočítat. Chtěl jsem se vyhrabat z postele, ale Gellert mě stáhl zpět do peřin. Ani jsem nevěděl, že už se probral.
"Dobré ráno," zašeptal mi do ucha. Zase dělal, jako by se nic nedělo. Tím mě vždycky dokázal rozhněvat.
"Kde jsi byl?" utrhl jsem se na něj.
Gell si mě jen přitáhl a hrubě políbil na rty. Zpočátku jsem protestoval, byl jsem na něj přece naštvaný, ale nakonec zvítězila touha. Začal jsem jeho polibky oplácet. Rukou jsem mu zajel pod košili a hladil ho po zádech. On se na oplátku začal dožadovat vstupu do mých úst. Odtáhl jsem se od něj a šeptl: "Víš, jsem na tebe naštvaný a potřebuji s tebou něco probrat, ale to počká až pak." Jednou rukou jsem si ho přitáhl a hladově políbil. Gell ze mě začal strhávat košili. Nijak se nezabýval rozepínáním knoflíčků, prostě ji ze mě strhal. Samozřejmě jsem nemohl zůstat po zadu, hned jsem zahájil boj s knoflíky. Touha mě hnala vpřed. Jedním trhnutím jsem ho zbavil toho nepotřebného kusu oblečení. Povalil mě na záda a lehl si na mě. Putoval rukou po mém hrudníku, zatímco pátral jazykem v mých ústech. Zastavil se u bradavek a věnoval jim náležitou péči. Rty bloudily ke klíčním kostem, moc dobře věděl, že je to mé citlivé místo. Po jeho nájezdu na tuhle část těla zůstal cucflek. Chtěl mě pořádně vyburcovat. A povedlo se mu to. Zahájil jsem protiúder.
Leželi jsme na posteli a hluboce oddechovali. Tohle byl nejlepší sex v mém životě. Zvedl jsem se na loktech a zadíval se na svého milence.
"Kde jsi byl? Měl jsem o tebe strach," ozval jsem se jemně.
"Musel jsem si něco zařídit,"odbyl mě.
"A to ti trvalo do… Kdy ses vlastně vrátil?" dožadoval jsem se.
"To není podstatné. Navíc jsem nabyl dojmu, že bys mě radši neviděl," zahrál mi na city.
"Jak tě to proboha napadlo?" zeptal jsem se, ale odpověď nečekal.
Zvedl jsem se z postele a vešel do koupelny. Musel jsem se osprchovat. Ještěže byla sobota a nemusel jsem jít do práce. Hodlal jsem si celý den řádně užít.
~
Při vzpomínce na řádné užití dne se musel Albus pobaveně ušklíbnout. Byli ale mladí, měli na to právo. Jejich vztah však začínal dostávat trhliny. Hádky začaly být častější a sem tam se objevila i ostřejší slova. Jejich trucování spočívalo v tom, že Albus odešel k otci do Londýna a Gellert k pratetě. Nakonec se ale vždycky zase usmířili. Většinou udělal první krok Albus. Oba tyhle hádky považovali za zpestření. Později si ale Brumbál začal více všímat Gellertova chování. Nechápal, že to nikdy nepostřehl. Gellert byl tak chladný a skoro bezcitný. Dokonce se k němu dostaly zprávy o tom, že Gindelwald kolem sebe sdružuje kouzelníky z čistokrevných rodin a nabádá je k "čištění" světa od mudlů. Dělalo se mu z něj zle. Taky mu to řekl. To byla poslední vzpomínka na Gellerta.
~
Zrovna jsem naštvaně třískl dveřmi otcova malého bytečku uprostřed Londýna. V rukou jsem držel Denního věštce. Na první straně byla Gellova fotografie a velký nadpis:
GRINDELWALD UBOHÝ SIROTEK NEBO KRUTÝ VRAH?
Všichni jistě víte o záhadných zmizeních kouzelníků mudlovského původu, které přetrvávají již tři čtvrtě roku. Ministerstvo usilovně pátralo po člověku, který za těmito únosy stojí a nakonec se jim to podařilo. Z těchto činů je obviněný teprve sedmnáctiletý Gellert Grindelwald.
Dozvěděli jsme se, že už od školy trpěl nevraživostí proti dětem z mudlovských rodin. Párkrát napadl své spolužáky. Nakonec byl z Kruvalu vyhozen…
Dál už jsem to číst nechtěl. Vůbec mě to ale nepřekvapilo. Vždyť jsem o všem věděl. O všem jsem věděl a nic jsem neudělal. Bláhově jsem si myslel, že ho dokážu změnit, že v něm najdu jeho dobrou stránku. Každý by přece nějakou měl mít. Zdá se však, že jeho čistokrevný původ mu zcela zastínil rozum. A já mu v tom ještě skoro pomáhal. Rozhodl jsem se ho hned nahlásit. Položil jsem noviny na stůl a zavolal na Ariane, která seděla v kuchyni:
"Budu do půlhodiny zpátky, musím něco zařídit."
Chystal jsem se otočit a vyrazit, ale bylo pozdě. Gellert už stál před dveřmi a domáhal se vpuštění. Nezbývalo mi než otevřít. Nenápadně jsem ovšem našmátral hůlku v kapse a pevně ji sevřel, připraven ji kdykoliv použít. Gellert se nahrnul dovnitř a zavřel dveře. Vypadal rozzuřeně.
"Ty jsi mě normálně prásknul! Já myslel, že ti můžu věřit!" začal křičet.
"Gelle..."
"Pro tebe už nejsem žádný Gell," zastavil mě Grindelwald.
"Uklidni se, já tě neudal!" zvýšil jsem hlas, čímž jsem přilákal Ariane do předsíně.
"Ne, jak bys mohl, co? Ty, takový šlechetný, čestný a spravedlivý Nebelvír. Se podívej na svou rodinu! Matka se ti zabila, otec byl v Azkabanu, Aberforth měl problémy s týráním zvířat, Ariane je šílená…"
"Tahle o ní nemluv!"
Vytáhl jsem hůlku. Předtím bych mu nemohl ublížit, ale teď, když jsem viděl ten článek… Zabil za devět měsíců 34lidí. Nezasloužil si soucit ani nic jiného. Byl to jen vrah. Bodlo mě u srdce.
"Co uděláš? Pošleš na mě Expelliarmus?" zeptal se posměšně.
"Ne, ale co třeba Everte stati?"
líně jsem se otázal.
Na moment se mu tváří mihl udivený výraz. Rychle ale zmizel.
"Ty chceš kouzelnický souboj?" snažil se v hlase zakrýt překvapení.
"Urazil jsi mou rodinu, co čekáš?" řekl jsem možná až moc ostře.
"Máš ho mít. Tak na deset."
Stoupli jsme si zády k sobě a udělali deset kroků, poklonili se a čekali na to, až některý z nás začne. Ariane stála kousek ode mě a pozorovala nás s jasným šokem. Gellert se odvážil první. Použil lehké ozbrojovací kouzlo. S přehledem jsem ho vykryl a poslal svoje vlastní. Postupně jsme se dostávali k těžším a těžším zaklínadlům. Byl jsem už značně udýchaný, ale to můj protivník také. Docházela mu trpělivost, chtěl to skončit:
"Tak už jsme si pohráli, teď tě můžu zabít. Avada Kedavra!" pronesl.
Ochromeně jsem stál a sledoval ten paprsek. Zavřel jsem oči. Čekal jsem až do mě narazí.
Nic.
Otevřel jsem oči a zděšeně sledoval, jak Ariane padá mrtvá k zemi. Právě mi zachránila život na úkor toho svého. Popadla mě nesmírná zlost a chuť po pomstě. S nenávistí v očích jsem se podíval na Grindelwalda.
"Za to zaplatíš," sykl jsem. "Avada Kedavra!" vyřkl jsem tu kletbu s ledovým klidem.
Ten člověk si to zasloužil. Mířil jsem přesně. Skácel se na podlahu. Klekl jsem si k Arianě a po tvářích mi tekly slzy.
A ten den skončil příběh mé jediné lásky. Konečně jsem poznal, že bez světla není naděje…
~
Albus si setřel slzu, co se mu vydrala zpod zavřených očí, a povzdychl si. Bude muset znova bojovat a zabíjet. Bude to ale pro větší dobro. Ne pro to, za které bojoval Grindelwald a Voldemort. Bude bojovat pro lepší zítřky a za to se bojovat vyplatí.
KRITIKA:

Abigail:

No, Brumbál se nám maličko změnil a události kolem něj a Grindelwalda taky, ale budiž.
Chyb, chybějících čárek a podobně jsem nenašla tolik, takže to snad ani nemůžu kritizovat, ale jsou tam - asi dvě nebo tři, tak jen upozorňuji.
Teď k příběhu: Ohledně postav, Brumbál mi tu přišel o něco lepší, než byl ve skutečnosti a Gell zase o něco horší. Řekla bych, že by k sobě mohli mít blíž, ale záleží na autorce. Jediné, co mi opravdu nesedlo byl ten "přítomný" nebo "současný" Brumbál. Přišel mi, nevím, možná moc měkký. Já za to nemůžu, ale mně se k němu slzy prostě nehodí. A taky v tom závěru se mi moc nezdálo, jak Gella klidně zabil. To se zase nehodilo k těm slzám toho "už staříka". Krom toho si nejsem úplně jistá, zda jsem správně pochopila tu naději, ale fajn.
Příběh celý, jako jeden komplet by se mi i líbil. Je originální, tuším opět jedno z těch děl, které se zajímají o jinou než pobertovskou a harry-potterovskou dobu a jsou v té své době jediné. A navíc je dobře napsaný. Ovšem mě vadí ty povahy...
Konečný ortel: Ne

Andy:

Chválím gramatiku a zpracování. Jen... já zrovna slashi neholduji. Opravdu ne. A kor mi takhle prznit Brumbála:D Ale za to se mi líbily popisy. Těžké rozhodování.
Konečný ortel: Ano

Enny:

+ Až na pár chybek skvělá gramatika. Hezky zpracované.
- Povaha a chování Brumbála. Ehm... slash už ne.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Oceňuji gramatiku i stylistickou stránku. Nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, jak jsi příběh napsala, protože zpracován byl dobře, ale...
- Slash. Jen to slovo slyším a ježí se mi vlasy hrůzou. Brumbál a slash. Pokud slyším tato dvě slova, omdlévám hrůzou. Co se mého vkusu týče, toto rozhodně není povídka, kterou bych si přečetla.
Krom toho, že mi tedy vadil žánr, se nelíbil ani Brumbál. Jednou moc měkký a jednou moc vzteklý.
Konečný ortel: Ne

Idril:

+slash.. Brumbál...? Proč ne? Nápad se mi líbil.
- přímá řeč... no comment... já už se asi zjančím... chronický Brumbál? To už ne!
Konečný ortel: Ano

CELKOVÝ ORTEL: ANO

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily of the valley Lily of the valley | Web | 27. dubna 2008 v 16:35 | Reagovat

Mě se to docela líbilo, na to, že slash nemusím... Jak jsem psala, je to hodně originální, což je podle mě velké plus (zvlášť protože já a originalita jsme se ani nepoznali...). Vážně se mi to líbilo:-p

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama