Bez světla není naděje by Stania

12. dubna 2008 v 23:32 | Stania |  Bez světla není naděje - pokročilí
První kolo aneb Bez světla není naděje tentokrát by Stania

Pro každého z nás existuje na Zemi několik míst, na nichž se dostavujeme neradi. Vyhýbáme se těm, o kterých víme a u těch, dosud neobjevených, toužíme, aby zůstaly navždy skryty. Bohužel odpovědí na některá naše přání bývá občas ne, a to jako každé odmítnutí bolí. Možná kdyby se svět z odmítnutí neskládal, nestála bych v příšeří budovy a nepozorovala přicházející černě oděné plačící lidi. I mé tělo zdobí tmavá barva a na tváři taktéž steče slza, avšak na rozdíl od ostatních nekráčím k onomu místu. Držím se v povzdálí a snad doufám ve své probuzení. Zakázali mi se tam objevit, což mě hluboce zraňuje, avšak jejich argumenty byly trefné. Přivedla jsem Amy k magii a není minuty, kdy bych si to nevyčetla.
Seděla jsem s ní v pokoji a sledovala její nervózní pohled. Pomalu vytáhla z kapsy malý zmuchlaný papír a začala hlasitě předčítat. Okamžitě jsem poznala, že mi předčítá dopis ze školy čar a kouzel, vždyť já svůj dostala už před týdnem. Dost mě to šokovalo, nikdy by mě nenapadlo, že má nejlepší zdánlivě mudlovská kamarádka Amy, bude Bradavice navštěvovat se mnou. Třásly se jí ruce, zjevně vůbec neměla o existenci magie ani tušení. "Penny? Proč si ze mě někdo dělá legraci?" vytrhla mě svou otázkou z přemýšlení. Nikdy jsem se nezmiňovala Amy o svých schopnostech. Zakázali mi to rodiče, avšak ve chvíli, kdy dočetla dopis, odzvonil konec veškeré přetvářce. "Amy, nikdo si z tebe legraci nedělá. Ta škole existuje a ty jsi čarodějka." Probíjelo mnou tušení, že mi neuvěří ani slůvko a bylo naprosto správné. Amy nad tím ani nepřemýšlela a automaticky vybuchla smíchy. "Ale magie neexistuje, Penny," smála se mi.
Tajemně jsem na ní zamrkala a usmála se. "A kde bereš tu jistotu?"
Amy jako každý, kteří v magii nevěří, neměla žádné dobré vysvětlení. Usoudila tak, protože ji nikdy neviděla. Jenomže nás obklopuje mnoho věcí, které nikdy nezahlédneme a stejně o jejich existenci víme. "No…každý to ví," zašeptala nakonec s načervenalými tvářemi.
"Amy, víš, já ti to nikdy neřekla, ale jsem taky čarodějka i celá má rodina," vyklopila jsem ze sebe. Nejprve mě hypnotizovala napůl nevěřícným a napůl zděšeným pohledem, ale pak prudce zavrtěla hlavou, jakoby odháněla všechny své myšlenky. "Hloupost! Jen si ze mě utahuješ, Penelopo!" křikla po mě naštvaně. Nechápala jsem, proč se tomu tak brání.
"Ne! To sis nikdy ničeho nevšimla? Třeba naše nádobí! Vždyť se umívá samo," namítla jsem. Samozřejmě u nás v rodině panoval přísný zákaz komukoliv říci o našich kouzelnických zvyklostech, ale vždyť jsem se svěřovala jenom další čarodějce. "Říkala si, že to jede na elektřinu," špitla potichu, zřejmě už nad magii začala trochu více reálně uvažovat. Nedokázala jsem pochopit, že tomu mému chabému vysvětlení věřila. Vždyť to byl holý nesmysl. "Houby elektřina, kouzlo!"
"Tys mi lhala!" uvědomila si a já trochu zrudla. Už dávno jsem ji chtěla všechno říct, ale prostě to nešlo. "Amy, já vím a omlouvám se, ale…naši mi to zakázali, mysleli, že jsi mudla i já si to myslela," hájila jsem se.
"Já nejsem šmudla?" křikla po mě a já se držela, abych nevybuchla smíchy. Rozhodně by situaci neodlehčilo, kdybych se jí začala smát. Mám za to, že mi i dobře rozuměla jen nevěděla, co to znamená, tak si to upravila. "Řekla jsem mudla, ne šmudla. To je člověk, který neumí kouzlit, ale to je teď jedno. Amy, nezlob se na mě. Vždyť je to úžasné! Budeme ve stejném ročníku, společně čarovat, nic nás nerozdělí," usmála jsem se na ní. Zjevně o mých slovech uvažovala, protože nastalo krátké ticho. "Takže…budu umět kouzlit?" Konečně jsem po dlouhém přesvědčování na její tváři zahlédla trochu nadšení. Rozhodně jsem kývla a sledovala její mírný úsměv.
Tak hloupá! Proč jsem jen byla tak hloupá a přesvědčovala ji? Konečně se odhodlávám a usedám na lavičku. Tvář mám zakrytou černým kloboukem. Nesmí mě nikdy zahlédnout, a tak sedím úplně vzadu, odkud nic nevidím, ale v duchu cítím malé štěstí, že tady jsem. Přichází reverend se svým připraveným proslovem a já upřímně hltám každé jeho slůvko. Mluví nádherně o Amyiném životě a mě se vrací jedna vzpomínka za druhou. Naše obvyklé sezení v astronomické věži propojené s vyprávěním příběhů, smíchem, štěstím…bohužel takovým, které netrvalo navždy, jak jsem kdysi Amy slíbila…
"Něco tě trápí, Amy?" zeptala jsem se jí s ustaraným pohledem. Už třetím dnem chodila jako tělo bez duše. Snažila se mě obelstít chabým úsměvem. "Nic mi není," zopakovala po několikáté. "Jen…no, otravuje mě jedna banda," špitla a já se konečně dozvěděla něco více.
"A jaká?" podivila jsem se. Amy byla jednou z oblíbenkyň ve škole až to občas vzbuzovalo mou závist, která mě však vždy brzo přešla.
"No…ti zmijozeláci." Poznala jsem na ní s jakou nechutí to říká, protože obvykle mluvila k nezastavení a teď občas houkla nějaké to slůvko.
"Amy, vždyť víš, že mě můžeš říct všechno," snažila jsem se ji uklidnit úsměvem. Bylo to nesnesitelné vidět jí, jak se něčím trápí a netušit kvůli čemu.
"Dobře. No…ti zmijozeláci - Malfoy a ty, no,sestry Blackovi…jednou mě zastavili a říkali…že jsem mudlovská šmejdka…a…no, vyhrožovali mi, že pán Zla všechny nečistokrevné zabije a mnou určitě začne." Měla roztřesený hlas a upřímně to ve mně nevzbuzovalo žádný údiv, samotnou mě to zaskočilo a vyděsilo.
"Amy, nesmíš jim věřit. Jsme v Bradavicích, v bezpečí, nic se ti nestane," povzbuzovala jsem ji.
"Já vím, Penny, ale budou prázdniny," zašeptala. Měla pravdu prázdniny se opravdu blížily a daleko od Bradavic to bude nebezpečné, ale taky jsem věděla, že jí tohle říct nemůžu. "Amy, je to jen ubohá banda chudáčků, kteří sice jsou čistokrevní, ale chybí jim tohle,"usmála jsem se na ní a přiložila ruku na její hrudník v místě srdce. "To je naše síla."
Tak hloupá! Kdybych v ní zasadila semínko pochybnosti, mohla si začít dávat větší pozor. Proč to jen muselo skončit? Všechna ta radost, štěstí. Vždyť byla jako má sestra.
"Penny!" zakřičela mi do ucha a já prudce vstala. Možná až příliš prudce, protože mě okamžitě chytla křeč za krkem. "Co je, snad nehoří, ne?" pronesla jsem otráveně a snažila se po ránu rozkoukat.
"Nehoří, sněží!" vykřikla Amy a okamžitě na ní letěly všechny polštáře včetně mého. "A kvůli tomu nás budíš?" promluvila jsem za všechny holky.
"Ale no tak, mrzouti, vstávejte!" snažila se nás znovu vyhnat z postele Amy.
"Nic mě nedostane z mé vyhřáté postelušky," zašišlala jsem a pomyslně políbila postel. Ostatní holky v pokoji ji už vůbec nevnímaly a spokojeně spaly dál.
"Penny! Pojď se mnou ven, prosím, prosím, prosím," škemrala a já nakonec ustoupil a vylezla z postele. "No jo, vždyť už vstávám, otravo," poznamenala jsem s mírným úsměvem.
Ne! Nesmím přivolávat další vzpomínky. Jen zvětšuji tu příšernou bolest. Konečně se opět naplno věnuji smutečnímu obřadu, když cítím něčí pohled. Mírně zvednu hlavu a tím spáchám největší chybu, protože osoba, která si dosud nebyla jistá, zda to jsem opravdu já, nabyla jistoty. Vím, jak moc je situace zlá a nežli stačím odejít sama, drží mě už za ruku matka od Amy a táhne pryč. "Paní Farwelová," snažím se zmírnit její hněv ale marně. Její bolestivý stisk konečně zeslábne, ale rozhodně se necítím lépe. "Jak ses opovážila přijít?" vypálí okamžitě na mě.
"Já…já…já jen…jen jsem chtěla uctít její památku," zašeptám a svěsím hlavu. Paní Farwelová mě mučí svým pohledem naplněným odporem. "Nestojíme tady o tebe. To ty si ji zabila!"
"Ne! To není pravda!" vykřiknu a oči se mi plní slzami.
"Ale ano! Přivedla si ji k těm kouzlům a ostatním nesmyslům. Dokud Amy žila normálním životem s námi, nic jí nehrozilo. Tys jí přemluvila, aby chodila do té školy plné podivínů jakým jsi i ty! Zabila jsi ji svými kouzly! Táhni odsud!" křičí na mě. Bolí to a moc. "Prosím…chci tady zůstat jen do konce," špitnu a z očí mi vytrysknul nezastavitelný příval slz.
"Vypadni odsud," zašeptá a já vzdávám veškeré pokusy se tam dostat zpět. "Slyšíš! Zmiz!" zakřičí na mě naposled. Oči se mi plní slzami a běžím kamsi do neznáma. Netuším, kam mě mé nohy nesou, ale je mi to jedno. V hlavě mi zní ta proklatá věta. "Zabila si ji!" Opravdu můžu za její smrt? Nemůžu a oni to nechápou. Nikdo mě nechápe. Nic z toho, co jsem zažila!
"Amy, kde jsi? Amy?" volala jsem stále dokola. Začala jsem se o ní strachovat. Potulovat se po lese o prázdninách daleko od bezpečí školy nebyl nejlepší nápad. "Amy! A-" nedokončila jsem slovo, protože mě někdo položil ruku před rty. Všechny mé pokusy byly marné a osoba mě někam táhla. Bála jsem se, ale strach o sebe značně oslábl, když se kousek přede mnou objevily tři osoby. Zajímala mě jenom jedna. Amy. Svíjela se na zemi v bolestech způsobené kletbou Crucio. Začala jsem se prát s člověkem, který mě držel však marně. Pevně mě svrhl k zemi a šeptal do ucha. "Chceme jenom ji. Ty jsi jen pouhý divák," říkal mi odporný ledový hlas. Amy mi zemřela před očima a já se cítila tak proklatě bezmocná. Z očí mi tekl nezastavitelný proud slz. Po vyřčení kletby "Avada Kedavra" jsem omdlela, neboť si už nic víc nepamatuji. Ten strašný pohled Amy mi zůstane asi navždy v paměti.
Zabila jsi ji, zaznělo mi opět v hlavě slova paní Farwelové. Mé kroky slábnou, protože nestačím s dechem příliš dlouho jsem utíkala. Snažím se rozkoukat a zjišťuji, že se nacházím v jedné z zapadlých uliček města. Nikdo tudy nechodí, a tak mě překvapí něčí silueta v povzdálí. Snažím se ji rozeznat. Vždyť to je…najednou ucítím ostrou bolest a padám k zemi. Obklopí mě a nakonec pohltí temnota. "Amy…"
KRITIKA:

Abigail:

No, takhle - nenašla jsem moc chyb a podobných věcí, což hodnotím pozitivně. Podotýkám, že by se hodilo víc odstavců - hlavně na oddělení přímé řeči a tak. Je v tom trochu chaos. Příběh jako takový byl dobrý. Líbily se mi ty vzpomínky, ta nenávist vůči Penny mi chvílemi přišla až přehnaná, ale dobře. Co jsem rozhodně nepobrala, byl konec. Trochu mi uniká naděje a uniká mi, co přesně se tam stalo. Má fantazie je veliká, takže těch možností mám…
Konečný ortel: Ne

Andy:

Oh, děkuji za někoho způsobilého české gramatiky!:D to byla opravdu milá změna. Líbil se mi nápad, i když byl celkem neobvyklý. Zasadila si tomu svůj neochvějný styl. Líbily se mi vzpomínky, protože vždycky víc vtáhnou do děje.
Konečný ortel: Ano

Enny:

+ Gramatika. Fajn byly ty vzpomínky, čtenář si alespoň uvědomí, proč se děje to, co se děje. Hezký styl psaní.
- Taky bych to rozčlenila podle té přímé řeči. Nějak sem nepobrala trochu ten konec... nebo spíš, nevím, jak si ho mám vyložit. Možná... Rodiče Amy by nemuseli být tak nenávistní.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Potěšilo mě málo chybek.
- Nemůžu říct by se mi ta povídka nelíbila, je celkem hezky napsaná, ale trochu mi nedochází, kde je tam rozpracované zadání...
Konečný ortel: Ne

Idril:

+Gramatika byla fajne...
- nějak mě to nezaujalo... můžu za pocit Mary-Sue?O:-)
Konečný ortel: Ne

CELKOVÝ ORTEL: NE

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Stania Stania | Web | 13. dubna 2008 v 11:15 | Reagovat

Děvčata ani nevíte, jakou jste mi udělaly radost. Vy jste mi pochválily gramatiku! :oD To musím říct češtinářce, ta bude mít radost :oD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama