Lupinovo trápení by Barunka

12. dubna 2008 v 21:50 | Barunka |  Lupinovo trápení - začátečníci
Takže... jednorázovka stvořená barunkou..., pod perexem najdete vše ostatní.

Sedím na pohodlném ušáku u krbu a sleduji okno, za kterým zuří vichřice. Poslouchám kapky deště, nepravidelně dopadající na skleněnou výplň okna a vzpomínám. Vzpomínám na to, co bylo kdysi dávno, ale i na doby nedávné. Dokonce, i když tomu nebudete věřit, myslím na budoucnost. Ano, já, Remus Lupin, nezodpovědný vlkodlak, jsem si uvědomil, jak je osud mého syna nejistý. Ale o tom vám povím jindy. Dnes jsem zde, abych vám vyprávěl jeden velmi tragický příběh, který se udál za mých studentských let. Týká se mé první lásky. Barunka, milenka a velká láska mého dobrého přítele Severuse Snapea mě požádala, abych vám vyložil příběh o mém trápení. Je jich mnoho, ale tenhle mne zasáhl nejhlouběji. Je velmi těžké o těch událostech mluvit. Proto se prosím posaďte a buďte tiše, nerušte ty, které zajímá mé vyprávění. Vždyť jsem se vrátil jen kvůli vám. Nechal jsem Doru samotnou u Lily a Jamese. Proto prosím pozorně naslouchejte mému příběhu. Stalo se to dávno, chodil jsem zrovna do sedmého ročníku.
"Reme! No tak počkej, přeci se nebudeš urážet kvůli takové hlouposti!" volal za mnou Sirius, když jsem po jeho dalším urážlivém výstupu naštvaně odcházel. Byla to jedna z výjimečných chvílí, kdy jsem své kamarády nenáviděl. Nevěnoval jsem mu pozornost a odešel do hradu, do knihovny. Bylo to moje útočiště, skrýval jsem se tam před okolním světem. Od profesorky McGonagalové jsem měl povolení ke vstupu do části s omezeným přístupem. Nikdo tam za mnou nemohl. Byl tam klid a mohl jsem si roztřídit své myšlenky. Zalezl jsem k malému stolečku, mezi policemi s knihami, z regálu u hlavy vytáhl první knihu, na kterou má ruka narazila, položil ji před sebe a…
"ahoj Remusku!" ozval se nademnou nádherný, jemný, zvučný hlas krásné, blondýnky. Měla světle modré oči, trošku špičatější nos, jemně vykrojená, rudá ústa a piercing v bradě. Byla poměrně vysoká, aristokratickým držením těla dávala najevo svůj čistokrevný původ a to nejlepší na ní bylo, že se mnou chodila. Již týden jsme spolu trávili většinu času, což Poberti nemohli strávit. Byla totiž ze Zmijozelu. Jmenovala se Adelaid Snapeová, sestra Severuse Snapea. Byli si s bratrem velice blízcí, ale jen vyvolení věděli, jací ti dva ve skutečnosti jsou. Jejich rodina se odmítala přidat k temnému pánovi, což je na koleji značně znevýhodňovalo.
"ahoj Ady. Jak ses dnes měla?"
"skvěle." Prozradila s úsměvem "ale ty ses dnes prý znovu pohádal s přáteli." Dodala nešťastně. "nechci, abyste se kvůli mně pořád tak hádali, lásko!"
"není to kvůli tobě, ale kvůli nim. Kdyby aspoň pět minut poslouchali! Ale to ne, jsou tak sebestřední!"
"jsou to tví nejlepší přátelé a" umlčel jsem ji polibkem. Líbal jsem se s ní moc rád, chutnala tak slaďoučce!
"nechceš jít do komnaty nejvyšší potřeby, Reme?" zašeptala vzrušeným hlasem.
"moc rád bych, lásko, ale slíbil jsem Severusovi, že počkáme, až ti bude alespoň 18."
"jasný." Naštvaně odešla, nesnášela ten slib. Byla to naše první hádka, pokud se to tak dá nazývat. Celé tři dny se mi vyhýbala, bylo mi, jakoby do mne zabodli nůž, hluboko, velice hluboko a pořád s ním otáčeli, aby mi způsobili co největší bolest. Trpěl jsem, nejhorší bylo, že se blížil úplněk. To znamenalo další týden bez ní. Pomalu jsem začínal ztrácet naději. To víte, bylo mi čím dál hůř a má láska i kamarádi se ode mne odvrátili.
Nastal čas. Spolu s madam Pomfreyovou jsem opustil hrad a odešel do chroptící chýše. Tiše jsem čekal na další bolestivou přeměnu, která měla začít již zítra, když sem ji spatřil. Přišla za mnou!
"Reme, odpusť mi, chovala jsem se hloupě!" šeptala a objímala mě přitom. Tolik jí to slušelo! Měla zelené tričko s velkým výstřihem, minisukni a vysoké boty. Věděl jsem, že dnes to přijde. Některé sliby se prostě splnit nedají.
"měla bys jít Ady, brzy začne proměna." Hlesl jsem druhý den znaveným hlasem. Bylo to lepší, než jsem předpokládal. S mojí jedinou láskou jsme si teď patřili tělem i duší. Pevně jsem věřil, že už spolu budeme navždy.
"už běžím. Uvidíme se, až ti bude zase dobře, ano?"
"jistě. Měj se krásně šmudlinko!"
"miluji tě Remusi!"
"já tebe taky. Teď už běž, nechtěl bych ti ublížit." Rozběhla se z chroptící chýše pryč a nechala mě tam samotného. Byl jsem neskonale šťastný. Nikdy bych nevěřil, že mě potká láska. Najednou mne začala spalovat nesnesitelná bolest. Začala přeměna.
Po týdnu jsem se opět uzdravil. S Ady jsme se opět začali vídat každý den, ale na konci roku se začala chovat zvláštně. Nakonec na týden odjela k rodičům, ani se nerozloučila. Nevěděl jsem co se děje, nikdy tak odtažitá nebyla. Rozhodl jsem se, že vytáhnu pravdu z jejího bratra.
"Severusi!" zavolal jsem ho na jinak prázdné chodbě.
"co chceš vlkodlaku?" zeptal se nenadšeně. Od doby, co jsem se vyspal s jeho sestrou, mě nenáviděl.
"co je s Ady?"
"nejspíš už o tebe nestojí!"
"to by mi řekla, je upřímná!"
"hmmm… naše rodina konečně pochopila pravdu. A Adelaid" zdůraznil její jméno "si jí uvědomila taktéž!"
"lžeš. Ady by se na stranu pána zla nikdy nepřidala!"
"jak myslíš, kříženče. A teď už nezdržuj. Spěchám!" byl jsem zničený. Bál jsem se o svou lásku. Rozhodl jsem se zajít za Brumbálem. Vždy mi pomáhal, měl jsem ho velice rád. Došel jsem až k chrličům, kde jsem si uvědomil, že neznám heslo. Vidím to jako dnes, tu dobu co jsem čekal, než přijde někdo z profesorů. Nakonec jsem potkal samotného Brumbála.
"pane profesore!"
"ano, pane Lupine?"
"já… chtěl jsem si s vámi promluvit o Adelaid."
"jistě, čekal jsem, kdy za mnou přijdeš." To už jsme dorazili do jeho pracovny. "mohu tě ujistit, že o slečnu Snapeovou se postarám."
"díky pane profesore." Byl jsem mu tehdy velice vděčný, věřil jsem, že svůj slib splní.
"teď už běžte na kolej, pane Lupine. Nashledanou." Začal znovu s vykáním.
"nashledanou, pane řediteli." Šel jsem do společenské místnosti. Jamese se Siriusem už si docela zvykli na to, že chodím s dívkou ze Zmijozelu. Jen se s ní odmítali bavit. Těšil jsem se na další den. Adelaid se měla vrátit od rodičů a plánoval jsem nádherný společný večer.
Čekal jsem před hlavní bránou na studenty, kteří měli přijet. Ale má láska mezi nimi nebyla.
"Snaepe!"
"co je?" měl zapadlé oči. Tvářil se nešťastně.
"kdy přijede Ady? Dnes jsem na ni čekal, ale nedorazila s ostatními."
"zapomeň na ni. Moje sestřička už nepřijede. Už nikdy."
"proč? Co se stalo?" ptal jsem se vyděšeně. Bál jsem se, že jí rodiče donutili přejít na jinou školu, neschvalovali náš vztah.
"Ady se odmítala přidat na stranu temného pána Lupine."
"já vím, Brumbál"
"Brumbál je starý, senilní idiot! Členové řádu přepadli náš dům a Adelaidu zabili! I přesto, že se k němu přidat ODMÍTALA!!!"
"ne! To nemůže být pravda… NÉÉÉ!" byl jsem zoufalý. Běžel jsem za Brumbálem. Nechci zveřejňovat náš rozhovor, nejsem na sebe nijak hrdý, za to, co jsem tehdy řekl a udělal, jen vám řeknu, že Brumbál potvrdil Severusova slova. Teď vím, že toho litoval, ale v tu chvíli…
To byl ten osudný den, kdy jsem složil tu báseň, která zapříčinila mou a Dořinu smrt. Ano, nenáviděl jsem Brumbála, nenáviděl jsem ho za to, že dopustil, aby řád zabil nevinnou dívku. Chtěl jsem se přidat na stranu Lorda Voldemorta, ale nedokázal jsem to. V den kdy mi měl vypálit znamení zla, jsem se pokorně vrátil do Fénixova řádu. Všichni mi odpustili, pochopili mě. Měl jsem zpět své přátele, však dokud jsem nepotkal Doru, nebyl jsem šťastný.
Tohle je konec mého příběhu. Ach ano, málem bych zapomněl na tu báseň.
Co člověka hrůzně změní?
Láska? Štěstí? Utrpení?
Kdo právo má nás soudit?
Bolest je součástí života.
Tak proč zbývá mi v srdci prázdnota?
Já zpět bych své štěstí navrátil.
Však dobro jsem již navždy zatratil.
Ty co způsobili její zkázu,
zažijí teď krutou hrůzu.
Má pomsta bude hnusná, zlá…
Však spravedlivá jest!
Prý dobro, že nám pomůže… Tsss…
Vždyť zlo ho vždycky přemůže!
Novému pánu já svou věrnost dám,
Své "přátele" snad již nikdy nepotkám
Kdyby mi ji Bellatrix nepřevyprávěla v poslední bitvě, mě ani Doře by se nic nestalo, byl jsem totiž hlupák. Ztratil jsem sebeovládání a přestal Doru krýt. Chtěl jsem jen zabít tu čubku, co před všemi tuhle událost zveřejnila. Tak, teď je to snad všechno. Uvidíme se zase jindy, u jiného příběhu. Musím se vrátit k Doře. A ty Harry, postarej se mi o syna, vím, že jsi jediný, kdo na to má právo. Děkuji ti. Sbohem mí přátelé.

KRITIKA:

Abigail:

+ Pozitiva... Básnička. Já sice moc básničky v textech nemusím, ale tahle... nevím, možná mě něčím zaujala, přidala ději na palčivosti... Skvělá a bezchybná není, ale mě se tu prostě líbila. Potom se mi líbil konec. To závěrečné vysvětlení. Sice mi to později přišlo trošinku přitažené za vlasy, ale stejně. Líbily se mi zmínky o Doře, vysvětlení jejich smrti a když jsem konečně pochopila, odkud se příběh vypráví, líbil se mi i ten nápad.
- Takže: Rozhodně pozor na přímou řeč. Chtělo by to zopakovat pravidla. Jinak je gramatika až na pár chybek a překlepů celkem dobrá. Možná bych ještě, co se týče slohu, přidala nějaké ty odstavce a zkrátila některá souvětí. Zvlášť třeba ve chvíli, kdy začíná vyprávět, by se hodil odstavec. Pozor na psaní vlastních jmen - např. McGonagallová.
K příběhu... Trochu bych pozměnila začátek. Nejsem schopná přesně říct jak, ale některé věci v úvodu řečené mi přijdou zbytečné, nebo jsem nejprve nechápala, kde vlastně Remus je. V jaké realitě, co tam dělají Potterovi a tak. A ještě zkritizuji oslovení... To jak si říkali - dost zabarvené výrazy a na mě dost umělé, ale to může být můj osobní pohled. Remuse vidím maličko jinak, tak s tím se to nejspíš pojí.
Konečný ortel: Ne

Andy:

Kromě básničky na konci to na mě celé působí uměle. To jejich oslovování!? Bylo zbytečné z Ady dělat Severusovu sestru. Milenka Barunka byla také naprosto zbytečná, kazí to děj. Charakter Brumbála byl nesmyslný.
Konečný ortel: NE

Enny:

+ Poslední odstavec s básničkou, celkem dobrá gramatika.
- Malá písmena na začátku přímé řeči a v názvech! Ady se mi zdála jako MS, místy to prostě není "Remus", některé výrazy působí uměle. Ehm... pokud si pamatuji dobře, Severus nebyl čistokrevný kouzelník. Taky mi tu nesedí ani charakter Brumbála. Pokud věděl, že je na jejich straně, zabránil by tomu, co se stalo.
Konečný ortel: Ne

Essylt:

+ Velmi oceňuji absenci erotické scény.
- Ta malá písmena na začátku přímé řeči mě dostávala do varu, jinak to, až na pár chyb, bylo únosné.
Nesouhlasím, že je to mírná MS, toto je MS jako vyšitá a Remus byl divný. Nedokážu přesně říci jak, ale prostě mi nesedl. A pomerně mě tam hlodal ten piercing. Holka z kouzelnické rodiny s piercingem? A ještě ke všemu ve Zmijozelu? To mi připadá poněkud přitažené za vlasy.
Ani děj mě nijak převratně neohromil. Nejspíš tomu dopomohl i fakt, že jsem se občas ztrácela v textu a nevěděla jsem, co se přesně děje.
Konečný ortel: Ne

Idril:

+ vypustila erotickou scénu, dosti střelený nápad - sestra Severuse a blondýna??? LOL. Pobavila jsem se :)
- nemá velké písmeno na začátku přímé řeči, několik pravopisných chyb, ten první odstavec bych z povídky zcela vypustila, mírná Mary-Sue
Konečný ortel: NE!

CELKOVÝ ORTEL: NE

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama