Lupinovo trápení by Enterona

12. dubna 2008 v 21:50 |  Lupinovo trápení - začátečníci
Povídka od Enterony

Na Bradavické pozemky se pomalu snášela noc. Slunce už zmizelo za obzorem a začínaly se objevovat první hvězdy. Proti poslednímu kousku načervenalé oblohy se rýsovaly siluety dvou mladých postav.
Drobná tmavovláska sebou trhla a vrazila rukou do svého společníka.
"Co je?" vyjekl překvapeně.
"Promiň. Chtěla jsem zabít komára a ty ses mi tam nějak připletl," podívala se na něj s omluvou v očích.
"Klesl jsem na úroveň hmyzu? Tak to ti teda děkuju," rozesmál se.
Mlčky pokračovali v procházce kolem jezera. Obloha ztmavla docela a jen místy se objevovala jasná světélka, formující se do tajemných tvarů. Do souhvězdí…
"Je krásně, viď?" ozvalo se z dívčiných úst.
"Jo, astronomikářka si musí vzteky trhat vlasy nad tím, že je zrovna dneska sobota."
"Já jí to přeju. Za to trápení přes týden. Ale vsadila bych se, že se snažila přesvědčit Brumbála, aby nám dal speciální hodinu. A on to odmítl!" jásala.
"Zlatý ředitel, já ho měl vždycky rád. Je spravedlivý, hodný, sympatický…"
"Jenom občas," namítla dívka.
"Vážně? Ještě jsem neviděl nic, co by udělal špatně," hádal se hoch. Brumbálovi byl vděčný, a tak ho bránil.
"Zavedl nám do rozvrhu astronomii," zakňourala.
"A proč ji vlastně nemáš ráda?"
"Jednak je podle mě zbytečná, já se hodlám s hvězdnou oblohou rozloučit hned po škole, a taky příliš těžká," pronesla rázným hlasem.
"Kdyby ses učila, tak poznáš všechna souhvězdí. Vždyť to není tak těžké," poučoval ji láskyplně.
Zamračila se.
"Já za to nemůžu, můj mozek vždycky začne protestovat, když se snažím učit. Otravuje mě s bláznivými nápady, co bych mohla zrovna dělat a přemlouvá mě, že učení není to nejlepší. Mám prostě strašně líný mozek. Ale s tebou by mi to šlo třeba líp," prosebně se na něj podívala.
"Jsi si jistá, že nebude mít ještě horší nápady?"
"Já ho zkusím přemluvit. Pokud se mi bude chtít."
"A bude?"
"No…" nevinně se na něj podívala.
"Mám se bát?"
"Bojíš se rád?"
"Ani ne."
"Tak se neboj," usmála se, "mohl bys příští týden v sobotu? Zase takto večer?"
"Takže soukromá hodina astronomie? S radostí," řekl, ale vzápětí mu pohasl úsměv. "Příští víkend nemůžu."
"Jak to? Ať máš, co máš, nešlo by to odložit?"
"Kdybych uměl manipulovat s časem, tak možná."
"A co je to tak důležitého? Víc než já?"
Zkoumavě se na ni podíval. Má jí to říct? Bude jiná než ty předtím? Ale jestli jí to neřekne dneska, příště to bude ještě horší a oba to bude víc bolet.
"Je úplněk."
"No a co? To jdou hvězdy vidět hůř?"
"Normální lidé je vidí stejně dobře."
"Chceš říct, že nejsem normální?" zeptala se naoko uraženě.
"Ty jsi." Podíval se na ni s nadějí v očích. Řekl už tolik náznaků a ona stále nechápala. Nebo nechtěla pochopit…
"A ty snad ne? Maximálně jsi moc chytrý a hezký. Až nezdravě." Ozval se váhavý, nervózní smích.
"Mudlové si myslí o všech kouzelnících jen to nejhorší. Ale ani většina kouzelnické společnosti by mě za normálního nepovažovala."
"A to tvrdíš proč? Jsi geniální nebo co?"
"Ne. Jsem vlkodlak," vyplivl odpověď. S odporem a zároveň s ulehčením, že to má konečně za sebou. Omluvně sklonil hlavu a zavrtal pohled do země, vzápětí se jí však podíval do očí. Věděl, že kdyby si chtěl tuhle chvíli ulehčit, mohl by všechno ztratit. Jako minule.
Dívka mlčela a chvilku zhluboka dýchala. Pak se zoufale rozehnala rukama, chytla se za hlavu a začala brečet. Byl to zvláštní pláč. Ani hysterický, ani vyloženě smutný. Celou dobu ji pozoroval překvapený chlapec, jehož dřív považovala za nejkrásnějšího na světě.
"Maličká, nebreč," snažil se ji utěšit. Říkával jí tak, ale teď se po jeho doteku a oslovení odtáhla.
"To bude dobré, no tak, proč vlastně pláčeš?" Už když to vyslovil, začal si nadávat. Jak může být vůbec tak hloupý? Ale i mlčení ho ničilo, tu dívku miloval.
"Proč? A ty se ještě ptáš? Chodíme spolu rok a ty se teprve teď obtěžuješ říct mi něco takového? Byla určitě spousta lepších příležitostí! Ale ne, ty jsi asi nepovažoval za důležité svěřit se mi s takovým malým detailem," ječela tak, že ji musel slyšet snad celý svět. "Jsem jediná která to nevěděla? Nebo jsi to neřekl ani svému milovanému Brumbálovi? A každý úplněk se tajně vytrácíš do Zapovězeného lesa? Vždycky jsem se divila, že znáš tolik tajných chodeb! Ale pro takové nebezpečné podniky je to asi nutné, že?"
"Promiň," zašeptal. Litoval, že ji to tolik ranilo. Asi na to ještě nebyla připravená. Jenže kdy? Kdy by byla připravená na takové sdělení? Mohli by spolu chodit třeba další rok. A jeho by trápilo svědomí každým dnem víc a víc, protože by jí musel lhát. Zpráva, že se dva roky zahazovala s někým tak podřadným, by ji asi sotva potěšila víc než teď.
Ale copak může za to, že je jiný? Že je jen polovičním člověkem?
"Omlouváš se? Tak to děkuju a hned ti odpouštím." Ani se nemusela tvářit posměšně, aby byla její ironie patrná.
"Já… já chápu, že jsi naštvaná. Ale chci… prosím tě, abys pochopila, že… ačkoli tě to teď bolí, jednou to přejde. A byl bych rád, kdyby sis potom uvědomila jednu věc. Miluji tě a ty jsi mi říkala totéž. V lásce přece nelze lhát a neměla by se dát změnit jedinou větou." Snažil se volit správná slova, aby řekl to, co chtěl. Ale s výsledkem si nebyl jistý.
Ona na něj jen zamyšleně hleděla. Pak zatřepala hlavou.
"Ne! Nevěřím ti. Možná máš pravdu, ale všichni říkají, že lásky je schopen jediný tvor. Člověk. Ať si tedy vážím toho, že jím jsem a že mohu milovat. Ale ty… Ty patříš mezi poloviční vlky, ne mezi lidi. A proto jsi mě nemohl mít rád. Nevíš co je to láska! Lhal jsi mi!" křičela na něj vyčítavě a pak se s pláčem rozběhla k hradu.
Chlapec se na ni mlčky díval. Nesnažil se ji zastavit, věděl, že jakékoli přesvědčování by teď nemělo cenu. Snad jednou opravdu pochopí, že i vlkodlaci dokážou milovat. Že neměla pravdu. A snad toho bude i litovat.
Obraz se najednou proměnil z večerní krajiny na zaprášenou pracovnu. Tam zároveň vylezla z myslánky žena s krátkými, křiklavě růžovými vlasy a muž, který vypadal jako starší, vrásčitější a ošuntělejší kopie předchozího mladíka.
"Remusi! Proč jsi mě tam vlastně bral? Proč jsi mi to chtěl ukázat?" zeptala se žena trochu zklamaným, naléhavým tónem.
"Abys pochopila, proč si tě nechci vzít. Už takhle to zašlo moc daleko. Mám tě rád, a nechci ti ublížit."
"A ty si myslíš, že mi vadí tvoje 'prokletí'? Té holce bylo šestnáct nebo sedmnáct a já jsem o něco starší a troufám si říct, že i inteligentnější."
"To jsi, ale co okolí? Zkazím ti celý život!"
"Ne! Neříkej, že to nechápeš! Vždyť jestli mě opustíš kvůli takové maličkosti, zkazíš mi život. Ale já ti to možná nebudu vyčítat, protože budu zamilovaná!"
"Nymfadoro, kvůli té maličkosti, jak říkáš, mi nikde nedají práci, společnost mnou opovrhuje. Copak chceš zažívat totéž jenom proto, že spolu budeme žít?" zeptal se Remus Lupin. Byl šťastný, že ho má někdo tak rád, ale opravdu jí nechtěl ublížit. V duchu však doufal, že ho označí za hloupého a řekne, že jí to nevadí.
"Mohli bychom to tajit-" navrhla Tonksová a zvědavě se na svého vysněného partnera podívala.
"To je sice dobrý nápad, ale nic nevydrží věčně. Jednou by se to provalilo a byla bys na tom stejně," skočil jí do řeči. Snažil se nedát to najevo, ale byl zklamaný. A hlas ho zradil.
"Kdybys mě nechal doříct, co jsem chtěla, tak bys neprotestoval. Řekla jsem, že bychom mohli tajit naše manželství, ale podle mého názoru je to zbytečné. Máš pravdu, časem by se to prozradilo a navíc, řekla jsem ti snad tisíckrát, že bych se pro tebe klidně obětovala. Nepochopení hloupých lidí mi vůbec nevadí. A než namítneš, že je jich v tomto případě většina, měl bys vědět, že bych byla mnohem šťastnější s tebou jediná na světě než sama uprostřed společnosti."
"Myslíš to vážně?" Remus zrudl a na tváři se mu konečně objevil šťastný úsměv. Dala mu naději na lepší život, kterou mu kouzelnický lid vzal, když byl ještě malý.
"Jistě. Ty mi pořád ještě nevěříš? Mám poprosit redaktory Denního Věštce, aby mi tam otiskli článek? Aby věděl celý svět, že mi tvoje vlkodlakost nebrání v lásce? Třeba by pochopilo víc lidí, že patříš mezi nás."
"Ne, radši ne." Věděl, že by toho byla schopna. A tento nápad nepovažoval za nejlepší způsob, jak vstoupit do manželství.
"Takže? Vysvětlila jsem to dost jasně?" zeptala se Nymfadora Tonksová přísně.
"Samozřejmě. Tak, jak by to nikdo jiný nedokázal. Přesvědčila jsi mě o své lásce a protože tvrdím, že o milování se nedá lhát, tak ti věřím. Možná mám příliš špatné zkušenosti, jinak bych ti uvěřil dřív. A asi jsem měl štěstí, že jsi to o mně věděla brzo. Nepamatuju si, že bych ti to někdy říkal já. Asi Brumbál, viď?" zeptal se. S pohledem upřeným do jeho očí lehce přikývla: "Většina Řádu ví, jaké máš úkoly. A jsem si jistá, že jim to nevadí," dodala, když viděla, že chce něco říct.
"To bych netvrdil. Možná těm nejvěrnějším… A tobě, jak mi neustále opakuješ."
"Můžu snad za to, že jsi tak nedůvěřivý?"
"Dobrá, dobrá," usmál se. "Ale stejně bych nám oběma nechal čas na rozmyšlenou. Třeba týden, co říkáš?"
"Klidně. Já si nemám co rozmýšlet, jsem rozhodnutá. Ale ty můžeš přemýšlet jenom nad tím, jestli mě máš rád. Kdyby ne, tak bych tvoji zápornou odpověď pochopila, i když bych byla smutná. Ale pamatuj si, že jestli mě budeš otravovat svými argumenty typu 'Zkazím ti život', tak tě k oltáři dovleču násilím," prohlásila s nevinným výrazem ve tváři.
"Víš o tom, že to rozhodnutí má být svobodné? Jak bys mě asi donutila říct 'Ano'? Přece bys v osudové chvíli svého života nepoužila Imperio?"
"Co si to o mně myslíš? Já zakázané kletby nepoužívám! I když v tomto případě…"
Remus se rozesmál. Tak veselým smíchem, který od něj nikdo neslyšel přes patnáct let. Tehdy byl ještě mladý, studoval a měl přátele. S nimi byl šťastný. Přátelé umírali a teď může zase zažívat štěstí se svou budoucí manželkou. Už věděl co jí řekne za týden. To krásné 'ano', které pak rád zopakuje na veřejnosti. A bude vědět, že jej manželka miluje.
A že chápe, že i vlkodlaci jsou schopni lásky…

Abigail:

Já nevím… prostě mě nenapadá, co říct. Tak takhle - našla jsem několik míst se špatně ukončenou přímou řečí a pár chybějících čárek u vět vedlejších… pár. K příběhu - líbil se mi začátek, ta pohoda na procházce, potom ta změna v jejím chování mi přišla dost drastická, ale budiž. Scéna s Remem a Dorou potom byla moc hezká. Docela je v tom oba vidím.
Konečný ortel: Ano

Andy:

Líbil se mi nápad s tou myslánkou. Řešení Remusova vztahu s Tonksovou je sice méně neprotřelý nápad, ale ten kontrast jeho mládí a dospělosti se mi líbil. A pointa příběhu:) Sice někde ty čárky... ale celkový dojem dobrý.
Konečný ortel: ANO

Enny:

+ Příběh se mi líbil, i ten nápad s myslánkou. Začátek byl fajn, i ten rozhovor s Dorou. Celkově to působí hezkým dojmem. I když bych možná pár vět vynechala.
- Gramatika je dobrá, ale místy chybí čárka.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Četla jsem už i povídky, které se mi líbily více, jenže tato taky není špatná. Sice mi nepřišlo, že by se Remus vyloženě trápil, ale ani mi to nijak výrazně nevadilo. Příjemná změna oproti těm depresím.
- Všichni říkají čárky, a však já budu originální! Trochu mi nesedl Remus, podle mého sis ho přibarvila, ale budiž. Přišel mi trochu... mladší, na druhou stranu zase musím uznat, že mu to celkem slušelo.
Konečný ortel: ... ano

Idril:

+ pěkné, romantické, bez pravopisných chyb, Tonksnová je pěkné číslo a stojí si za svým, je to sice trochu jiná Tonksnová než v knize, ale každý si upravuje postavy dle obrazu svého.
- čárky, no sou i originálnější nápady, ale což…
Konečné rozhodnutí: ANO!

CELKOVÝ ORTEL: ANO

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama