Lupinovo trápení by Janicza

12. dubna 2008 v 21:49 | Janicza |  Lupinovo trápení - začátečníci
Janicza

Už zase…. Zase kolem něj prošla aniž by si jej všimla. Jak dlouho už to takhle je?, ptal se sám sebe, ale odpověď znal. Celé 3 roky! 3 ukrutné roky… po tu dobu se na ni mohl jen dívat, dívat a z dálky obdivovat její krásu. Tak moc se změnila…. Jak rád by jí něco řekl, promluvil si s ní jako kdysi, když ještě byli kamarády- dobrými kamarády z dětství. Bylo toho tolik, co spolu kdysi prožili, ale ona na to už zřejmě zapomněla. Silně pohyboval, že ještě vůbec ví o tom, co prováděli když byli malí. Z celého srdce si přál, aby se vrátil do doby, když bylo jejich kamarádské pouto silnější než všechno kolem. Zabolelo ho u srdce při těch vzpomínkách… Kéž by se mohl vrátit před to, než se to stalo. Do dneška si vyčítal, že nechal její dopis volně položený na posteli a nechal ho tak na očích každému, kdo se kolem jeho postele ochomejtnul. Kdyby tenkrát tušil, že si ho Peter přečte a pak jeho obsah vyklopí všem, co byli ochotni ho poslouchat a pořádně ho přitom dokoření, tak by ho raději roztrhal. Ale v té době to nedokázal… bylo v něm napsáno tolik krásných vět, na které nechtěl zapomenout. Přesvědčilaho, že je možné, aby v několika slovech bylo vyjádřeno tolik upřínosti... a to pro něj hodně znamenalo. Ona pro něj hodně znamenala… Držela s ním v jeho nejtěžších chvílích, kdy se odhodlával klukům sdělit své prokleté tajemství. Stála při něm, když přišel o několik svých blízkých najednou.
Věděl, že už nikdy nenajde tak skvělou kamarádku jako byla ona, už nikdo ho nevyslechne tak jako ona, už nenajde nikoho, kdo by mu pomohl a poradil s čímkoli…. Pravda, byli tady James se Sírius, jenže ti dva měli vlastních starostí dost a Peterovi by se s ničím už nesvěřil. Vždyť kvůli něho ztratil tak skvělého člověka jakým byla Elizabeth. A pak tady byla ještě Lily, té si vážil víc, než dokázal vyjádřit slovy. Byla pro něj oporou, když ji ztratil, snažila se, aby ho Elizabeth ještě vyslechla a aspoň trochu mu odpustila, ale oba věděli, že je na to příliš tvrdohlavá, aby se podřídila jeho přání a na chvíli tak ustoupila svému hněvu a rostoucí nenávisti. Snažil se jí i napsat dopis, když s ním tak rázně odmítala prohodit jediné slovo, ale nemohl najít ty správné výrazy. Nikdy se nedostal dál než k Drahá Lizzie, nenašel dostačující slova omluvy, které by ho před ní alespoň trochu očistily… Nic.
Nevěděl čím to, ale pokaždé když kolem něj prošla a dělala jako by ho vůbec neznala, jakoby vůbec nepatřila do stejné koleje, pukalo mu srdce. Připadalo mu ale, že čím více se ten osudný den vzdaloval, tím bolest a zklamání ustupovali. Sám nevěděl, jestli je to spíše tím, že už si na ignoraci z její strany zvykl a nebo platí heslo Čas všechno zahojí.
Tak rád by teď z toho někoho obvinil!!! Nejdřív svaloval vinu na Petera, ale postupem času přicházel na to, že si za to mohl sám. Kdyby ten dopis schoval do šuplete nebo nechal v obálce, kdyby ho roztrhal, hodil do krbu….Udělal cokoli, jen ho nenechal ležet na posteli.
Do paměti se mu vryl její výraz, když Peter vyřvával na celou společenskou místnost obsah dopisu. Jak jí z tváře zmizel úsměv a vesele plápolající jiskřičky očích a místo toho jí ztvrdly rysy a mrazivý pohled, který mu věnovala. Věděl, že právě v tom osudném dopise se mu vypsala ze svých negativních pocitů, které sužovaly její ještě dětskou dušičku. Psala mu v něm o problémech s rodiči, hlavně s otcem, který se choval hrozně nejen k ní, ale i k její mladší sestřičce a s matkou, které naprosto ignorovala, co se u nich v domácnosti dělo. Elizabethina matka se o ni nikdy nezajímala, byla neustále ponořená ve svých vlastních myšlenkách. Občas něco řekla, ale nikdy to nebylo nic smysluplného a nikdy se nezapadalo do jakékoliv konverzace. Dobře věděl jak to u nich doma je, a proto ji vždycky s otevřenou náručí vítali u nich. Živě si vzpomínal, jak po něm vrhla ten nejhnusnější pohled, který mu byl kdy od ní věnován, byl plný zklamání, bolesti a výčitek. Nikomu se se svými tajemstvími nesvěřila, on byl jediný komu důvěřovala, kdo věděl o apatii její matky, hnusáctví jejího otce. On byl jediný kluk, kterého se nebála, a teď ji zradil. Nechal, aby někdo cizí četl dopis, který mu napsala, aby se jí ulevilo od trápení. Proč zrovna tenhle?! Vždyť jich bylo tolik, tak proč zrovna tenhle?!! Od té doby, s ním nepromluvila víc než bylo nutné. Jen občasné a suché čau. Ani o prázdninách k nim už nechodila, přestože se paní Lupinová divila a vyptávala se jak Remuse tak i Elizabeth. A když už se přece jen potkali, neřekli si víc než pár zdvořilostních frází, aby se tak ubránily, i když dobře myšleným, ale otravným řečem sousedů. Ve škole byl rád za jakékoliv Ahoj, směřované jeho směrem. Pokaždé doufal, že bylo věnované jemu a ne někomu jinému.
Vzpomínky ho už zase pohltily. Věděl, že do něho Tichošlápek něco asi 3 minuty hustil, ale netušil co, všechnu jeho pozornost odvedla hnědovláska sedící pár metrů od nich. Dlouhé vlasy jí spadaly přes ramena. Byla skloněná nad knihou a zaujatě četla nevnímajíc dění kolem sebe. Když zafoukal vítr, vlasy ji začaly poletovat kolem obličeje. Vypadala jako anděl. Anděl v lidské podobě. Světlá pleť kontrastovala s hnědými vlasy a uhrančivé čokoládové oči, by dokázaly polapit každého, jen kdyby chtěla…
S námahou od ní odtrhl pohled. Už nikdy s ním neprohodí víc než jakoukoli zdvořilostní frázi, už nikdy se mu nesvěří s ničím, co by se úzce vztahovalo k jejímu životu. Neustále si připomínal tuhle krutou pravdu.
Někdo mu mával rukou před očima a dožadoval se pozornosti. Byl to James… jeden z jeho nejlepších přátel. Byl mu vděčný za všechno co pro něj kdy udělal, a nebylo toho málo! Byl mu ze všech Pobertů nejblíže. To on ho kolikrát 'odlákal' od krvelačných choutek při jejich "procházce při měsíčku'.Sirius si teď z něj hnedka začal utahovat, do koho se zase zakoukal a pohledem mapovat okolí a přitom komentoval, která slečně to dnes sluší nejvíce. Remus se v duchu ušklíbnul. Tichošlápek byl prostě nenapravitelný… na první pohled vypadal na bezstarostného člověka, který si užívá života plnými doušky, ale pod tou maskou sebedůvěry byl schovaný ten ustaraný Sirius, který toužil zapomenout na všechno zlé co se mu stalo. Obdivoval ho za to, že i přes problémy, které měl a má se svou rodinou se s nimi dokáže takhle vypořádat, a taky mu záviděl, tu jeho bezstarostnost, ze všeho kolem. Na všem dokázal najít nějaký klad a udělal si z toho srandu… A Peter se uchechtával, protože věděl, komu jeho pohled patřil. Remus ho se smrtelným klidem ignoroval. Nic jiného mu ani nezbývalo, nebyl výbušné povahy a všechny své pocity, si nechával pro sebe a zbavil se jich jen při úplňku… Jak postupem času shledal, to byl jediný klad celého jeho prokletí. Nevědomky se mohl 'vyřádit' ze svých problémů.
Jak rád by byl tak bezstarostný jako Sirius nebo vytrvalý jako James. Ale nešlo to… Nedokázal by to. Nemohl by si ze všeho dělat jen legraci ani nebrat vážně a nevzdávat se, i kdyby bylo něco dokonale ztraceno…. Neměl to v povaze, i když by byl za to rád. Jeho srdce zužovala nenávist, bolest, zklamání… Ovládala ho zodpovědnost a ne bezprostřednost, tak vlastní každému dospívajícímu. Ale on dospěl až příliš brzy. Když ho pokousal Fenrin Šedohřbet, a když ztratil věrného přítele v podobě Elizabeth…
Školní dny se krátili neuvěřitelnou rychlostí a Remus si uvědomoval víc než kdy dřív, že tohle jsou poslední chvíle v Bradavicích, v jeho druhém domově. A taky to byly poslední chvíle kdy Lizzie vidí. Z dopisu od mámy se dozvěděl, že Dervairovi prodali dům v údolí a stěhují se do města. Tahle zpráva ho zaskočila víc než cokoliv předtím. Vždycky před tím měl jistotu, že Lizzie uvidí i o prázdninách, ale teď už ne. 30. červnem s ní přeruší jakékoli styky. Ztratí ji na vždy a nenávratně. Je jen malá pravděpodobnost, že se ještě někdy uvidí. Ona z Bradavic vyjde o rok později a určitě na něj dočista zapomene.
Z těžkým srdcem procházel posledního června přepážkou oddělující mudlovský svět od toho kouzelnického. Celou cestu před sebou viděl její vlající dlouhé vlasy a pak jakoby najednou zmizela … Od té doby ji neviděl. Od známých se dozvěděl, že se dala na dráhu bystrozorky.
Byl zrovna jeden z hnusných podzimních dnů, když Smrtijedi zaútočili na jednu kouzelnickou vesničku na jihu Anglie. V té době ministerský odbor bystrozorů a Fénixův řád pracovali společně. Byl to dlouho plánovaný útok, který se ani na jedné straně neobešel bez obětí. Mezi mrtvými byli jak nevinní kouzelníci převážně 'míšené krve' i několik Smrtijedů a také bystrozorů.
Boj se pomalu schyloval ke konci, Smrtijedé se shromažďovali k sobě a chystali se hromadně přemístit z bojiště, jelikož jejich vyhlídky a vítězství byly nepravděpodobné, ale to je neodradilo od toho, aby zabíjeli a bojovali tím nekrutějším způdobem.
Remus mě už napůl vyhrán souboj s očividným smrtijedským nováčkem, když se po jeho pravici najednou objevila Elizabeth. Vůbec to nevypadalo, že by svého protivníka zvládala levou zadní.
Trvalo ještě pár minut než se všichni ještě živí nebo nespoutaní smrtijedé společně přemístili pryč. Najednou všechno utichlo. Kolem hořely trosky několika domů, vzduchem se nesl prach a všude kolem byla stísněná atmosféra. Rozhodl se najít přátelé. Neušel však ani 5 kroků, když na zemi zahlédl známou postavu. V momentě byl u ní. Tvář měla smrtelně bílou a celá s třásla. Vypadala jako mrtvá, ale hrudník se jí sále zvedal v nepravidelném rytmu nádechu a výdechu. Jemně jí podepřel hlavu a odhrnul mokré vlasy z tváře.
"Lizzie…" pohladil ji po vlasech.S námahou otevřela oči a pohlédla na člověka, který volal její jméno.
"Lizzie, co je ti?" zašeptal hlasem plným obav.
"Bolí to Remusi… bolí to…" zasípala. Nepoznávala svůj hlas. Cítila jen bolest v oblasti břicha, ani nechtěl vědět co se stalo. Byla si jen jistá tím, že jsou tohle její polední chvíle. Cítila ten chlad kolem, který ji pohlcoval.
"Ale co?" naléhal. Nedokázala mu to říct, a i kdyby, už by stejně bylo pozdě. Ztěžka se jí dýchalo, sotva se držela při vědomí, všechny smysly otupila ta bolest. Ale byla jedna věc, kterou mu potřebovala- musela říct. Z velkým úsilím nabrala všechny zbylé síly. Odhodlaně se mu podívala do očí, smířená se smrtí. Nikdy si nemyslela že umře tak klidná.
"Omlouvám se…" zašeptala a víčka ji klesla.
Chvíli na ni nechápavě hleděl, mysl mu bombardovaly miliony myšlenek a pak si všiml, že se nehýbe. Zkusil nahmatat tep, ale nic… Neprojevovala žádnou známku života. Najednou ho někdo tahal na nohy a vedl pryč od jejího těla. Ten někdo nevnímal jeho zoufalé protesty a snahu se k ní vrátit. Vysvětlit jí všechno co se stalo, omluvit se… ale už bylo příliš pozdě.

KRITIKA:

Abigail:

Remus a dívky… docela časté téma, ale líbí se mi, že tady je zpracované jinak. Remus a nejlepší kamarádka tady myslím ještě nebylo. A je to povedený nápad. Líbily se mi charaktery - James, Sirius, Lily i Petr. A líbil se mi i Remus, jen k němu mám jednu poznámku. Přišlo mi, že se rychle vzdal. Nahoře je popsané, jak usilovně bojoval, ale potom, co dozvěděl, že se stěhuje a že by ji už nemusel vidět, nic. To mi moc nesedělo, ale budiž.
K ostatním věcem, preferovala bych rozhodně spíš spisovou češtinu, než hovorovou. Zvlášť v takových výrazech jako ochomejtnul, to nevypadá nejlíp. Našla jsem pak i pár chybějících čárek a překlepů a pár chybek, tak pozor na to.
Konečný ortel: Ano

Andy:

Musím se přiznat, že jsem se na začátku lekla. Jeho pocity tam na mě byly mrštěné bez jakkékoli přípravy, ale když se začal odvíjet ten příběh...Dokázala si mě po pár odstavcích vtáhnout do děje, takže jsem přestala vnímat překlepy. Vždycky jdou najít nějaké chyby, ale dílko se mi moc líbilo, bylo pojato celkem originálně...
Konečný ortel: ANO

Enny:

+ Pěkné zpracování, učitě originální. Peter je tady za opravdou krysu a James se Siriusem za pravé přátele. Líbil se mi popis Remusových pocitů a toho všeho okolo. Jen... on by se tak rychle nevzdal a už vůbec ne, kdyby věděl, že má poslední šanci si to s ní vyříkat. Navzdory tomu, že příběh sestával skoro jen z popisu, jsi mě dokázala zaujmout, četlo se to dobře až do konce.
- V příběhu několikrát chybí čárky, našla jsem i několik překlepů a drobných chybek. Někdy ani ty hovorové výrazy nejsou vhodné, působí... trochu nepatřičně.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Nejsem si teď tak úplně jistá, ale řekla bych, že jsi tam neměla moc gramatických chyb, takže to bych uznala za velmi dobré. (Nebo už jsem tak unavená, že je nevidím.)
- Ta povídka není špatná, jen je nezáživná. Chyběla jí nějaká akce, větší zápletka nebo cokoliv originálního... Tohle byla jedna z těch klasických červenoknižních zápletek. Pravda, nic jí nezkazíš, ale ani s ní neohromíš.
A co charakterů týče, nesedl mi tam Petr. Tohle on by neudělal, je to zrádce, ale on jednal ze strachu. Toto by si s ním James a Sirius vyřídili a on si je nechtěl znepřátelit.
Konečný ortel: Ne

Idril:

+krásně smutné, málem mě to rozplakalo (to není ironie!), moc hezké vyprávění, slohově taky pěkné…
-krásu povídky trošku kazí nespisovné výrazy jako když v Remusově projímání o milované se objeví třeba slovíčko "hustil", pár překlepů.
Konečný ortel: Ano!

CELKOVÝ ORTEL: ANO

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama