Lupinovo trápení by Kenedíček

12. dubna 2008 v 21:48 |  Lupinovo trápení - začátečníci
Dílko Kenedíčka

Konečně jsem tady. Na odboru záhad. Odpoledne ke mě vrazili dva bystrozorové a odvedli mě sem. Nebránil jsem se. Věděl jsem, že přijdou. Čekal jsem je. Ale dali si na čas. Zanechal jsem u ní dostatek stop. Její tělo bylo objeveno už včera. Zjistil jsem si to. A tak tu stojím. Na Odboru záhad. Skoro jsem se sem i těšil.
Sjeli jsme výtahem ještě několik pater a přede mnou najednou byly velké dveře. Už se začali otevírat. Vcházím dovnitř. Udivuje mě, jak je to tu veliké. Podél stěn stojí obrovské tribuny plné porotců, lékouzelníků zaměřených na patologii a jiných odborníků. Dokonce je zde i jedna menší tribuna vyhrazena mladým a nezkušeným porotcům. Všichni se na mě dívají, někteří si dokonce ukazují a tichý šum jejich hlasů mě doprovází k mému místu. Tam, uprostřed místnosti. Dřevěné křeslo. Sedám si. Ruce i nohy mi okamžitě spoutají neviditelné řetězy.
Přede mnou na vysoké stolici sedí sám ministr kouzel. Je k smíchu. Sedí tam, ve tváři truchlivý výraz a neví, kam se má dívat, jen aby nemusel pohledět do mích očí. Měl ji rád. Podle těch očí hodně rád. Ale měl by se naučit ovládat své city, tak jako já.
Po chvíli šum ustává, ministr naopak povstává a přednáší obžalobu. Třese se mu hlas, ale i ruce, ve kterých drží svoji buřinku. Vedle něj sedí ta nepříjemná ženská v růžové. Drzý výraz ve tváři. Teď má ministra sama pro sebe, když ona je mrtvá. Dívá s na mě. Kdyby tu nebyl Popletal, asi by mi šla i poděkovat. Mezitím ministr vyzval několik lékouzelníků, aby vypověděli co všechno zjistili.
A já tu sedím a poslouchám domněnky o tom, jak jsem ji zabil. Jak pod nehty našli moji DNA, jak na jejím oblečení našli mé vlasy a jak našli můj otisk prstu na jejím mobilu. Jak jsem ji surově uhodil. Ano, líčí mě jako chladnokrevného vraha. Vraždícího bez příčiny.
"Máte v tom nepřesnosti," povídám klidně. Už mě to nebaví. "Můžu vám říct, jak to bylo. Celé. Od začátku, abyste pochopili motiv." Ještě před chvílí hovoří lékouzelník se zastavil v půli věty a pohlédl na ministra. Ten přikývl a kouzelník se vrátil zpět na tribunu.
Místo něj před ministra předstoupil jiný kouzelník s několika flakónky. Chvíli spolu rozmlouvali- asi o tom, jak silné Veritasérum mi mají použít- a poté mi bylo podáno to nejsilnější. To, které se používá jen se souhlasem ministra. To, které ještě nikdy za jeho působení nebylo použito. Má totiž moc. Moc, která dokáže vyjevit i ty nejnitěrnější pravdy. Zvláštní, že když se jedná o smrt blízkého, všichni chceme znát úplnou pravdu. Ale mě to nevadí. Chci aby to věděli. Musí pochopit motiv.
"Tak můžete začít," pobídl mě Popletal.
"Dobrá. Před dvěma roky jsem ji potkal na jedné mudlovské konferenci. Byla velmi krásná. Pro blondýny já měl vždycky slabost. A tak jsem ji pozval k sobě. Chtěl jsem ji jen dostat do postele a to se mi taky povedlo. Byla úžasná.
Ráno, když jsem se probudil, našel jsem ji v kuchyni připravovat snídani. Pak jí zapípal mobil. Řekla mi, že má nějaké problémy v práci a že mi potom zavolá. Odešla a já zůstal sám. Myslel jsem, že nezavolá. Bral jsem to jako známost na jednu noc.
Ale ona zavolala. Hned druhý den. Domluvili jsme si schůzku. Vyprávěla mi celý svůj příběh a také mi řekla o svých problémech. Byla zoufalá. Chtěl jsem jí pomoct. Ukázal jsem jí svůj svět. Byla okouzlená. Když jsem viděl ty jiskřící oči, uvědomil jsem si, že to je žena, se kterou bych chtěl strávit svůj život.
Představil jsem ji svým přátelům. Pak jsem jí řekl, co k ní cítím. Ona na to, že potřebuje víc času. Tak jsem jí ho dal. Byli jsme jen přátelé.
Začalo se jí vést v práci. Byl jsem šťastný, protože jsem, že ona je také šťastná. Ale byl jsem jen kamarád. Znovu jsem se zeptal, kolik ještě potřebuje času. Ona řekla, že mám moc práce a na vztah nemá čas. Ranilo mě to. Přestali jsme se vídat. Chtěl jsem na ni zapomenout, ale nešlo to. Byla moc hluboko v mém srdci.
Pak si mě předvolalo ministerstvo pro styk s mudly. Prý došlo k úniku informací. Pozvali si i ji. Vyslýchali mě a ji také. Musel jsem jim popsat naše seznámení. Chtěli jí vymazat paměť, ale bylo by to zbytečné. Její práce se už dostala do oběhu. A dalo ministerstvo náš případ k ledu.
Zase jsme se začali vídat. Prý se jí vedlo v práci špatně. Potřebovala toho vědět víc. Tak jsem jí ukázal nová místa. Zavedl ji na místa, kam se smrtelník nemá šanci dostat. Seznámil jsem ji s novými lidmi. Významnými. Zavedl jsem ji dokonce i do naší nejstarší knihovny. Do té, kterou ministerstvo nechalo zapečetit kvůli citlivým informacím."
"Jak jste se tam dostal? Vždyť je zapečetěna už přes sto let." Ministr zbledl. V té knihovně jsou velmi staré a mocné svazky. Jedna jediná kniha by dokázala zničit vše. Dokázala by odpovědět na všechny lidské otázky. Ani on sám tam nemá přístup.
"Právě proto, že byla zapečetěna před sto lety. Ochranná kouzla už ztrácejí svou moc a navíc jsou zastaralá.
Stačilo jen pár dobrých kouzel a mohli jsme pročítat nejstarší svitky naší civilizace."
"To není možné. Každý rok tam posíláme naše nejlepší bystrozory, aby pečeť posílili."
"Pak svou práci dělají velmi mizerně. A nepřerušujte mě. Pročítali jsme společně legendy starých králů, zakladatelů bájných škol a nebezpečných stvoření. A pak tam byly i jiné knihy. Lepší. Plné černé magie. Bylo úžasné cítit tu moc. Vědět, že jediným slovem bych dokázal zničit svět. A můžu to udělat i teď." V sále nastalo hrobové ticho. Všichni strnule seděli a čekali, co se stane. Jejich životy mi teď leží u nohou.
"Ale dřív chci, abyste věděli, jak to bylo. Kdo jsem. A proč jsem to dělal." Při každém mém slově zatajili dech.
"Opět začala pracovat. Vydatně jsem jí pomáhal. Odpovídal jsem jí na každou otázku. Plnil to, co jsem jí viděl a očích. Znovu jsem jí vyznával lásku a ona pořád odpovídala stejně. Nemůže. Není připravená. Má moc práce. Už jsem nechtěl naléhat. Ale zároveň jsem ji nemohl dostat z hlavy.
Jednou v noci jsem opět bloudil Londýnem, když jsem před sebou uviděl krásnou blondýnu. Stála na rohu ulice. Spoře oblečená. Krátká minisukně, dlouhé nohy, vysoké kozačky. Připomněla mi ji. Můj chtíč mě přemohl. Koupil jsem si ji na jednu noc. Ráno jsem se vedle ní probudil v laciném motelu. Koukal jsem se jak spí. Jak se jí pravidelně zvedá hrudník. Vzpomněl jsem si na všechna ta odmítnutí a měl jsem chuť pomstít se. Vzal jsem polštář a přitiskl jí ho na obličej. Začala se bránit, ale já byl silnější. Když bylo po všem, zaplavil mě pocit úlevy a zadostiučinění. Uklidil jsem pokoj a odešel.
Šel jsem domů. A tam čekala ona. Zase potřebovala pomoct. Moje noční výlety se stávaly častější. Pokaždé to byla blondýna. Pokaždé jsem potom uklidil, abyste mě nedostali.
Chtěla, abych zhodnotil její práci. Nechala mi ji doma, ale já to nechtěl číst. Pak ke mě přišla a zeptala se mě, jestli ji stále miluji. Odpověděl jsem, že ano. Políbila mě. Skončili jsme v posteli.
Druhý den byl večírek. Chtěla tam jít. Tak jsem jí koupil nádherné rudé šaty a šli jsme. Byli tam všichni. Dokonce i pan ministr. Skvěle jsme se bavili. Ti nejlepší bystrozorové nám vyprávěli o neznámém vrahu londýnských prostitutek. O jeho chladnokrevnosti. Opravdu to byl vydařený večer. Ale kolem dvanácté se mi ztratila. Hledal jsem ji všude. Dokonce i na dámských záchodcích. Rozhodl jsem se, že půjdu domů.
Ušel jsem jen pár kroků, když jsem uslyšel její smích. Nechal jsem se jím vést. Došel jsem k nedalekému altánu. Byla tam. A ne sama, že pane ministře?" Zahleděl jsem se do jeho očí. Ani neví, jak moc ho nenávidím. Přítomní kouzelníci se nechápavě podívali na Popletala.
"Díval jsem se na ni. Ten smích. Přesně tak se smála, když byla se mnou. Najednou jsem to všechno viděl. To jak pořád říkala, že má moc práce na vztah. Mizerná lež. Ona byla s vámi. Proto pokaždé, když jsem chtěl jít k ní domů, řekla ne. A včera ke mě přišla jen proto, že chtěla jít na ten večírek a věděla, že tam půjdu. Kdyby se tam ukázala sama nebo s vámi, zjistil bych to a přestal jí dělat informátora. Já jí naletěl. Já ji miloval.
Stál jsem tam jako opařený a sledoval vás. Čekal jsem až odejdete. Když jste konečně ukojil svou vášeň, šel jste zpět na večírek. Ale ona tam zůstala. Ležela na lavičce a koukala na nebe.
Šel jsem za ní. Jen co mě uviděla, vstala a políbila mě na přivítanou. Prý tam na mě čekala. Usmál jsem se a políbil ji také. Lehli jsme si na lavičku a pomilovali se. Když jsem unaveně ulehl vedle ní, zeptal jsem se jí, jestli se mnou chce strávit zbytek života. Odpověděla, že ano. Pohladil jsem ji po tváři a rukou jsem přejel po jejím krku. Usmála se. Vstal jsem a podal si lampión visící u vchodu. Vyndal z něj drátek, na kterém byl zavěšen a otočil se zpět. A pak jsem ji uškrtil. Když jsem viděl, že plamínek v jejích očích uhasíná, věděl jsem, že mě už nikdy nebude trápit. Byl jsem šťastný. Žádná Jeane Rowlingová mi už nebude ničit život.
Zanechal jsem stopy a šel domů. Tam jsem si sedl a čekal až přijdete. Mezitím jsem si četl její knihy a přísahám bůh kdybych, že kdybych ji už nezabil, teď bych ji zabil určitě. Zezačátku se mi ten příběh líbil. Ona byla malý Harry Potter, ztracen v novém světě. Ale když jsem viděl, co ze mě udělala ve třetím díle, nechtěl jsem tomu ani věřit. Udělala ze mě labilního, empatického a hloupého učitele. K tomu navíc vlkodlaka. Mé pravé vlastnosti porozdávala všem jiným postavám. To jsem si nezasloužil. Já, který jí to všechno ukázal. Beze mě by nebyla nic. Byl jsem rád, že je mrtvá. Tak už chápete, proč jsem to udělal?" V sále bylo naprosté ticho.
"Tak chápete to?" zakřičel jsem. Nadskočili leknutím.
"Vy mě ale soudit nebudete. Foutsofe avada." A byla tma.

KRITIKA:

Abigail:

Příběh je skutečně originální. Popis jeho myšlenek dobrý, ale já si prostě nemůžu pomoct, nepřijde mi to jako ta pravá FanFiction. Remus je úplně někdo jiný, a ač je to tak schválně a na konci je to perfektně vysvětlené, já z toho úplně nadšená nejsem. Je to můj osobní názor, já mám ty postavy ráda tak, jak jsou v knize. Nic víc ale vytknout nemůžu. Chyb a chybek jsem našla jen pomálu, stejně tak ohledně čárek a překlepů. A originalita se cení, to určitě… jenže…
Konečný ortel: Ano

Andy:

Chválím nápad. Je to opravdu originální, líbily se mi popisy jeho pocitů. Celkový spád děje. ALE při vraždě prostitutek jsem si vybavila Jacka Rozparovače. Opravdu je tohle Remus? Spíš by to byl dobrý díl Kriminálky New York. Nezdá se mi to jako fan-fiction, to říkám narovinu. Ale slohově je to podané bravurně a nápad byl opravdu skvělý.
Konečný ortel: ANO

Enny:

+ Určitě chválím neotřelý nápad. Spojit Rowlingovou s Lupinem kriminální zápletkou... Valím očka. :o)
- Pár překlepů, několik vět mi nedávalo smysl. Možná trochu charakter Remuse a vlastně charakter celé povídky, je to spíše díl CSI, než HPFF.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Originální, velmi originální. Nejsem si jistá, jestli ta povídka splňuje mou představu o dobré ff, ale spíš ne. Nemůžu ti ovšem upřít, že jsi to pojala zajímavým způsobem.
- Na nedostatek čárek si začínám zvykat a tady to ani nebylo tak hrozné, tak to přejdu. Co mi vadilo byly občasné gramatické chyby a věty, které nedávaly smysl. Lepší je přečíst si to po sobě dvacetkrát, než tam mít zvláštní patvary, ale to je jen můj osobní názor.
Konečný ortel: Ne

Idril:

+Vau… přesně to jsem pronesla, když jsem tu povídku dočetla… Moc originální nápad. (Máš moje osobní sympatie za to, že jsi zabila Rowlingovou, ale pšššt), líbilo se mi, jak na konci Remus popisoval, co z něj v knize udělala.
- Existovaly v té době mobily? (jen takový technický dotaz), zvláštní představa Remuse - Jacka Rozparovače, už od poloviny povídky jsem více než méně tušila, koho že to pan Lupin zabil.
Konečný ortel: Ano!

CELKOVÝ ORTEL: ANO

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kenedíček Kenedíček | Web | 17. dubna 2008 v 18:36 | Reagovat

no mobily existovali, protože je to zařazeno do nynější doby... Lupin přeci četl nejmíň 3.díl Harryho Pottera a ten byl vydán maximálně před 10 lety... takže důležití nebo bohatí lidé už mobily měli

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama