Lupinovo trápení by Saendyx

12. dubna 2008 v 21:38 |  Lupinovo trápení - začátečníci
Trápení (já bych to viděla na něco jiného) Lupina od Saendyx

Myslel jsem, že mám všechno, přesto nemám nic.
Lidé někdy říkají, že před smrtí se vám promítne celý váš život. V tom případě nechci umřít. Zasloužím si však žít?
Vzpomínky mám před sebou, jako by to bylo včera. Včera však bylo líp. Včera jsem neměl pocity viny, včera jsem nepřemýšlel nad minulostí, ani nad budoucností. Včera jsem byl bezstarostný. Nevěděl jsem.
Nevěděl jsem a nechci vědět. Co je lepší? Znát své plány do budoucna? Žádné nemám. Ohlédnout se za minulostí? Jen ta myšlenka mě děsí. Moje minulost… Moje bídná minulost. Nechci se k ní vracet. Je povinnost, vracet se k minulosti? Možná.
Říkala mi to má matka. Měl jsem ji moc rád. Vždycky před spaním mi četla pohádky. Dlouho jsme ji potom spolu rozebírali. Co bylo špatně, jaké z toho je poučení. Potom mi vždycky zopakovala, že se mám k problémům postavit čelem. Ona sama to dělala. Ale já ne. Jsem moc velký zbabělec na to, abych to dokázal udělat. Místo toho se obracím k lidem zády a nechávám je utápět ve svých problémech. Svoje neřeším. Proč bych měl? To jsem si vždycky říkával.
Už jako malý. Byl jsem problémové dítě. Aspoň rodiče to vždycky říkávali. Neposlouchal jsem. A dopadlo to tak, že mě pokousal vlkodlak.
Od té doby jsem byl rodičům jen přítěží. Nemohl jsem mezi děti, nechodil jsem do školy, nemohl jsem. Bál jsem se, že mne nepřijmou do Bradavic. V tom všem mi pomáhal můj kamarád, Jerry. Jerry byl o den mladší, než já, byl to skvělý kluk. Nikoho jsem neměl radši. On mi vždycky pomáhal. A taky na to doplatil.
Jednou jsme se pozdě večer vraceli z města. Tenkrát jsem ještě moc nechápal a přestal jsem chápat ve chvíli, kdy vyšel měsíc. Ta hnusná bílá koule. Potom jsem už viděl jen zkrvavené tělo mého kdysi nejlepšího kamaráda. Do týdne podlehl zraněním. Mým zraněním, zraněním ode mě. Je horší trest, než vidět umírat svého bližního vlastní vinou? Nevěřím tomu. Svíjel se bolestí, každou chvíli jezdil na sál. Seděl jsem na lavičce před jeho pokojem. Sestřičky mě k němu nechtěly pustit, maminka s tatínkem mi domlouvali, abych už šel domů. Nešel jsem. Nikdy nezapomenu na obviňující pohledy jeho rodičů, zlomených dospělých, kteří přišli o svého jediného milovaného syna. Jejich pohledy na mě, bastarda. Pohledy plné záště, zármutku, viny, smutku a také strachu. Strachu ze mě.
Rodiče mi nikdy Jerryho neodpustili a pomalu přestávali doufat v můj normální život. Změnilo se to až když jednoho dne na okno zaťukala sova, která držela v zobáku dopis se znakem Bradavic. Nikdy jsem je neviděl tak šťastné. Usmívali se a neustále mě chválili. Já byl také šťastný, zároveň jsem však měl strach. Strach z neznáma.
Pomohl mi až Brumbál. Dal mi úkryt. A já? Zklamal jsem ho. Úkrytu jsem si nevážil, Brumbála jsem zatratil, jako bojácného, a s přáteli jsem se vydával na bujaré noční akce, které nedopadly vždy dobře. Brumbál mi i přesto dal funkci prefekta. A já ho zklamal podruhé. Bál jsem se. Bál jsem se, že ztratím své přátele, a tak jsem nad jejich prohřešky "velkoryse" zavíral oči. Klamal jsem sám sebe. Ale co? Přátelství klapalo. Všechno jsem raději nechával rozhodnout Jamese a Siriuse. Nechtěl jsem spory. Chtěl jsem být bezproblémový kamarád i student. Dařilo se? Nevím. Můj strach ze ztráty kamarádství byl moc velký.
Pamatuji si na opovržlivé pohledy ze strany Lily, prosebné, leč nevyslyšené prosby ze rtů Severus Snapea a zklamání v očích Brumbála. Bál jsem se, ztratil jsem. Ale měl jsem stále Jamese i Siriuse. Ale stejně jsem jim nebyl dobrým přítelem.
Vzpomínám si na dlouhé hovory s Peterem, kde jsme je kritizovali. Bylo to pomlouvání. Pomlouvání plné zášti a ponížení. Plné stínu, ve kterém jsme byli za našimi dokonalými kamarády. Který člověk by si nepřál být dokonalý? A my jsme dokonalí rozhodně nebyli. Uměli jsme jen pomlouvat, namísto dobrého kamarádství. Možná bych se teď chtěl ospravedlnit tím, že mě do toho všeho zatáhl Peter, ale sobě lhát nemůžu.
Je pravda, že naším nejhorším nepřítelem je naše mysl. Jen ona ví, co si doopravdy myslíme. Ví i to, čím se klameme, na vše má argumenty. Argumenty, které se zabodávají do srdce jako dýky, jelikož jsou pravdivé. A pravda je, že jsem vždy Jamesovi záviděl.
Co? Vše. Měl krásnou holku, dobrý prospěch, dobrého přítele (sebe ani Petera jsem za dobré přátele nikdy nepovažoval), majetek, syna…
Syna Harryho Pottera. Ten chlapec mě ohromil. James mi ho ukázal předtím, než se odstěhoval. Maličký klučík v peřince. Kdo mohl jen vědět, že jeho rodiče za pár měsíců budou mrtví?
To je to další, co si vyčítám. A za co se stydím. James ve mě nikdy neměl takovou důvěru, aby mi pověděl, že změnil strážce. Byl jsem jeho přítel! Bohužel zřejmě ne moc dobrý. Dozvěděl jsem se to až od Siriuse o dvanáct let později. A málem jsem se to nedověděl vůbec. James zřejmě nepovažoval za vhodné svěřovat se vlkodlakovi. Upřímně, kdo by? Byl jsem mu vděčný, že se se mnou vůbec baví. Ale o možnosti přesunout stráž zaklínadla na mě, to ho ani nenapadlo. Možná, kdybych ho víc přemlouval, možná by svolil a nikdy by neumřel. Bohužel, zřejmě jsem dostatečně nezískal jeho důvěru. Ale mohl jsem něco udělat. Přemluvit Jamese, přemluvit Červíčka, zabít Voldemorta, varovat Jamese, unést Harryho, říct Snapeovi, že ten chlapec je Neville, cokoliv. Neudělal jsem nic. Bohužel. Jinak by byl možná ještě James a Lily na živu. Ale já si jen druhý den přečetl zprávu o úmrtí Potterových. To bylo vše. Může mi mít někdo za zlé, že jsem se neradoval s ostatními?
Tou dobou mi zemřeli rodiče. Byla to rána, ale obskakoval mě někdo, jako Jamese? Oplakával jejich smrt jako smrt rodičů? Ne. Nikdo. Já si oči vyplakával sám.
A poté jsem zklamal znovu. Harryho jsem k sobě nevzal, nechal jsem ho u jeho hrozných příbuzných. Než jsem dostal práci v Bradavicích, strávil jsem mnoho času touláním se bez cíle a záměru. Nedělal jsem prostě nic. Nestaral jsem se o rybičky a nesekal zahradu. Nic závažného se prostě nedělo.
Až jsem dostal práci v Bradavicích. Byl bych Brumbálovi vděčný, kdyby se na mě jen podíval a nekopl by mě, ale on mi nabídl místo. Neuvěřitelné, ale ten muž mi tím zasadil bolestivou ránu. Já ho zklamal, ovšem on mi i přesto věřil. Svatý člověk.
A tak jsem se setkal s Harrym Potterem znovu. Tentokrát to nebylo miminko s dudlíkem v puse, tentokrát to byl třináctiletý chlapec s problémy a sny. Učil jsem ho. Dobře? Nevím. Možná jsem ho zkazil, ale už fakt, že mě poprvé viděl ve špinavých hadrech, podobného bezdomovci mě činil v jeho očích zřejmě nenormálním. Neuvěřitelné. Záleželo mi na mínění třináctiletého chlapce. Vlastně, stále záleží.
A zklamal jsem znovu. Neuchránil jsem ho před nebezpečím, udělal to za mě jeho jedinečný, dokonalý otec. James. A já, já v jeho očích zůstal jako milý, teď už neužitečný profesor. Zato Siriuse, toho se chytl všemi deseti. A já se dostal opět na druhou kolej. Ten den jsem viděl i Červíčka. A zhrozil jsem se. Jsem snad stejný, jako on? Slizký, zakomplexovaný udavač, který přechází ze strany na stranu? Ze srdce jsem doufal, že ne. Ale postupem času začínám pochybovat.
Před očima mi umřel přítel. A já tam byl. Mohl jsem to zastavit, mohl jsem ji zabít, mohl jsem to prostě nějak zmařit. Ale já nic takového neudělal. A tak Sirius umřel. Sám, propadl se. S nikým se nerozloučil. Harry byl zoufalý, to jsem viděl, ale když jsem se snažil zachránit jeho, nadával mi. Proto mě také napadla neodbytná myšlenka. Vyváděl by takhle Harry, kdybych umřel já? Také by nadával člověku, držícímu ho v náručí, aby se nevrhlo do chřtánu smrti? A utíkal by vůbec za mnou? Tam, do země nikoho?
V mém životě se poté událo mnoho změn. Vzal jsem si Tonksovou. Z lítosti? Určitě ne. Přirostla mi k srdci. Ale s tím, že bych s ní měl dítě jsem opravdu nepočítal. Dítě… Dítě vlkodlak? Není jich na zemi moc? I kdyby byl jen jeden, tak to stačí. Vlkodlaci jsou zlí. Zlé dítě… Postrach. Nemělo by normální život.
Tedy, mohlo by mít, jenže to by nesmělo mít otce zbabělce. Otce který se nikdy nepostavil k problémům čelem. Proč by to měl dělat teď?
A tak, než jsem se nadál, stál jsem před Harryho dveřmi. Sám prosící o pomoc. Sám ponížen. Sám nepochopen. Sám a vyhozen.
Moje toulky skrz zem, porady, to vše jsem vnímal jakoby z velké dálky, rozhodně ne podnikavým duchem.
Tonková na mne zanevřela. Harry na mně zanevřel. A já na sebe také zanevřel. Jsem opravdu tak zkažený?
To nevím. Ale vím, že dnes je ten den. Dnes je den bitvy. Cítím to. Budeme bojovat za Potterovi. Bojoval by někdo za Lupinovi?
Už musím vyrazit na cestu. Doufám a přeji si, aby bitva dopadla dobře, ale je to těžké. Místo toho, abych viděl tvář Harryho, tváře Jamese a Lily a vůbec obětí Voldemorta, místo toho vidím své rodiče. Jak se smáli, jak plakali. Jak byli šťastní, když jsem se dostal do Bradavic. Štěstí a smutek. Jsem sobecký? Možná. Nevím.¨
Vyrážíme do bitvy. Smrtijedi kolem bojují s našimi. Nevidím kdo vyhrává. Soustřeďuji se na boj.
Náhle však vidím vedle sebe Tonksovou. Leží na zemi, obličej má od krve. Nad ní se sklání Smrtijed v masce. Nevím jaký. Ale vidím, že chce vyslat paprsek na tonkovou. Na moji Tonksovou. A na mé dítě.
Má vlastně život takového bídáka, jako jsem já smysl? Má smysl život někoho, kdo je nešťastný? Má smysl vůbec žít?¨
Takto bych uvažoval dál, nebýt toho, že jsem se už rozhodl. Nemá. Vrhnu se před Tonksovou, před smrtící kletbu, která mě také zasáhne.
Umírám. Zvláštní pocit. Padám na zem. Vedle sebe vidím Tonksovou. Padá také. I ji zasáhl smrtící paprsek. Umřel jsem tedy zbytečně? Zřejmě ano. Lidem jako já tedy není dopřán ani spokojený konec. Jen Potterovým.
Tak umřel muž, který choval až moc záště v srdci, který zemřel pro ženu, jež miloval a pro dítě, které by miloval též. Jeho poslední myšlenka však byla hořká, pálila ho v srdci. Pokud s jeho smrtí odešla nejen duše, ale i žárlivost, byla to opravdu zbytečná smrt?
KRITIKA:

Abigail:

Ke gramatické a slohové stránce nemám, co říct. Žádné chyby jsem nejspíš nenašla (už je pozdě), takže to chválím.
K příběhu: Lupinovo trápení? Já nevím, mě to moc jako trápení nepřišlo, spíš jako zahořklost. Toho člověka tam já asi neznám, takhle jsem Remuse nikdy neviděla, a moc se mi to nezdá. Chvílemi mi to přišlo docela zmatené, to jeho myšlení, a nechápala jsem, kam přesně a k čemu se to váže. A taky mi dost není jasný ten začátek… Proč včera? Co se stalo včera? To jsem nějak nestihla…Navíc na konci se psalo, že Doru miloval a to dítě taky, ale já si tím z předchozího vyprávění jistá nejsem…
Konečný ortel: Ne

Andy:

Takže... hlavně musím pochválit gramatiku. Sice by se tam něco našlo, ale to všude. Ale nesedí mi ta, charakter Rema. Dala bych tam víc děje. Enny našla přesné slovo: oživit. Prostě to chce oživit:) zdá se mi, že máš na víc, ale teď si to nepředvedla.
Konečný ortel:NE

Enny:

+ Ta gramatika. Myslím, že bys měla na víc, jen by to chtělo udělat si jasno v charakterech, zapojit přímou řeč a trochu to oživit. :o)
- Sem tam možná to opakování slov, pár překlepů a čárek. Tohle mi ani nepřišlo jako trápení. Já vždycky myslela, že z party Pobertů vyčníval jen Peter. Remus mi zde přijde až moc zahořklý, žárlivý, nesvůj. Má úplně jinou povahu. Pokud by Doře mohl zachránit život svou smrtí, nepochyboval by o svém činu. Remus byl vlastně se svým prokletím smířen, v tvém příběhu mi to tak nepřijde. Popis je skvělá věc, ale čeho je moc, toho je příliš.
Konečný ortel: Ano

Essylt:

+ Musím uznat dobrou gramatiku.
- Ach... je to tak nudné a utahané jako žvýkačka přilepená na kalhotech. Kdyby mi tu hrála nějaká pomalejší písnička, tak doopravdy usnu. Remus Lupin není sebeobviňující se zbabělec. Ve tvé povídce bohužel ano a to je špatně.
Konečný ortel: Ne

Idril:

+ Gramaticky, stylisticky a tak nějak všeobecně skoro správně! Akorát sem tam chybí čárky.
-kde se Remus trápí? Spíš se sebeobviňoval. Podstata Remuse, byla jaksi přeházená… netrápí se, není to TEN Remus, který to má být… je zahořklý vůči Jamesovi i Siriusovi.
Konečný ortel: NE!

CELKOVÝ ORTEL: NE

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama